Iron Maiden

“Proboha!” Zakryl si Steve oči, hned co vstoupil do šatny.
“Počkej!” Snažil se ho zastavit Davey, kterému se právě věnovala nějaká lehká děva.
“Já to nechci vidět!” Schoval se Steve za dveře.
“Ne, vážně, počkej,” Davey zastavil onu dámu a zařval na Stevea: “Ty snad nechceš poznat Charlotte?”
“Ne.” Řekl Steve znechuceně a odešel.
Na chodbě vrazil do zpěváka.
“Co se děje?” Zeptal se ho Bruce opatrně.
“Ale, Davey...” než Steve odpověděl, byl slyšet ze šatny hlasitý vzdech.
“Chápu. Závidíš.”
“Co? Ne, jen...”
“To je v pohodě,” poplácal ho Bruce po rameni a odvedl Stevea do nedaleké hospody zapít trauma.

Steve musel uznat, že to byl zvláštní pocit vidět Bruce, jak obíhá celé letadlo a všechno před odletem kontroluje. Když kolem něj procházel už asi popáté, tak Bruce z druhé strany Nicko lehce zatahal za rukáv.
“Co?” Podíval se na něj pilot - zpěvák vcelku neutrálně.
“Nechceš zkontrolovat jestli má Steve dobře zapnuté pásy?” Uchechtl se.
“Krucinál, Nicko!” Okřikl ho podrážděně Steve, který byl nervózní snad za celou posádku letadla.
Bruce se i tak natáhl ke Steveovi, zatahal mu za pás, usmál se a pohladil ho po rameni. A ačkoliv Steve v ten moment úplně zčervenal, tak byl rozhodně celkově klidnější.

Seděli vedle sebe na gauči. Neodvážili se na sebe ani podívat, natož sedět blíž, než na opačných stranách toho starožitného kusu nábytku.
Ten mladší se lehce třásl, navzdory své obvyklé průbojnosti, a výjimečně byl i absolutně zticha. Starší měl ruce založené na hrudi a vypadal, že by kohokoliv, kdo by se na něj jen trochu špatně podíval, zkopal do kuličky. Ale i on cítil jistou úzkost. I jeho předcházející situace vyděsila. Protože si ji užíval, a to by přece neměl.
“Jedinou otázku, Bruci... Proč?” Promluvil nakonec Steve.
Bruce jen dál mlčel a zahanbeně studoval koberec pod sebou. Neměl Stevea políbit.

“Další otázka. Jaká je podle vás nejlepší zbraň v současné době?” Zeptal se moderátor a díval se střídavě na oba pány před sebou.
“No,” začal Steve, “kdybych si měl vybrat nějakou zbraň, tak hudbu. Třeba týrat někoho tím, že ho svážu a pustím mu Kelly Family, to není úplně špatný nápad,” řekl, podíval se po očku na Bruce a trochu nervózně se zasmál.
Bruce se na něj díval vcelku pobaveně, se zdvihnutým obočím. Nakonec i on odpověděl na otázku: “Já bych asi i dneska volil nějakou sečnou zbraň,” pronesl, a pro zdůraznění svého prohlášení začal Steveovi mávat před obličejem příbory.

Odehnal ho jako psa. Ale on žádný podvraťák nebyl. Byl jeho zpěvák... a stejně ho nechtěl Steve ani vidět. Udělal něco špatně? Měl snad pan šéf jenom debilní náladu? Náladu vyhazovat lidi ze zkušebny tak, že už jich bylo víc před ní než uvnitř?
Najednou vyšel I poslední člověk. Všichni na něj vrhli tázavé pohledy.
“Prej máme padla, něco mu je,” řekl Nicko ukazujíc za sebe.
“Tak to ne,” zvedl se Bruce a vrazil do zkušebny.
Steve tam seděl na zemi a po tváři mu tekly slzy.
“Vypadni Bruci,” zařval na něj když ho uviděl.
Bruce výjimečně poslechl. Už rozuměl.

“Steve?”
“Krucinál, Bruci, můžeš aspoň chvíli mlčet? Chci se vyspat,” řekl Steve a nahmatal potmě polštář. Pro případ, že by ho chtěl po Bruceovi hodit.
“Já právě taky, nemůžu prosím k tobě?”
“Co se děje?” Zeptal se Steve starostlivě.
“Nic, akorát tam Nicko dělá hrozný bordel.”
“Jsi si jistý, že se tu vyspíš líp?” Bruce souhlasně pokýval hlavou, “Tak fajn,” posunul se Steve víc ke kraji a nechal druhý polštář na místě.
“Děkuju,” zašeptal Bruce.
“Spi už,” přehodil přes něj Steve deku, “Dobrou,” dodal ještě.
“Dobrou noc,” odpověděl Bruce a políbil ho za odměnu na tvář. Steve se konečně usmál.

“Víš, že bych pro tebe udělal všechno,” rozhodil rukama Bruce, “šel bych i na konec světa, kdybys mě tam pro něco poslal. Řekneš mi to teda?”
“Dobře, ale pojď si sednout někam stranou.” Steve se bál, že ho v momentě, kdy to vysloví, pošle Bruce do háje, ale nějakou naději ještě měl. Sedli si na konci chodby do křesílek. Steve se nadechl.
“Bruci, víš,” ještě zapřemýšlel, “líbíš se mi,” řekl a odvrátil pohled. Bruce to moc nezaskočilo, položil mu ruku na koleno, a když se na něj Steve otočil, usmál se na něj. Naklonil se k němu a políbil ho.

Ano, West Ham United. Steveův nejoblíbenější fotbalový klub. Fotbal hrál už jako malý kluk (jako asi všichni) a nikdy ho to nepřestalo bavit. Jednoho dne si uvědomil, že ho řemen od basovky dře do krku, a tak navrhl mamince, jestli by mu neupletla takový návlek. Když se ho zeptala na barvy, tak nad tím dlouho přemýšlel. Jako první ho napadly černá a bílá (aby se mu to hodilo ke všemu), nakonec si ale vybral právě barvy West Hamu. Totiž vínovou a bledě modrou. V průběhu let si nechal uplést hodně takových návleků, ale žádný si neoblíbil tak, jako ten první.

Jeli autobusem. Bruce, Steve a Janick seděli namáčknutí vedle sebe na jedné straně a Nicko, Dave a Adrian na druhé. Nudili se, a tak Bruce odněkud vyčaroval balíček karet a rozdal je.
“Bruci, co to je za divný karty?” Prohlížel si je Steve.
“Jsou na nich hezký obrázky, to jo, ale jak se s nima hraje?” Mával s nimi Bruceovi před obličejem Nicko.
“Přesně. A není jich nějak málo?” Podotknul Dave.
“A co je třeba tohle za kartu?” vytáhl jednu Adrian.
“To je sedm kulí a já vás dneska naučím mariáš”, řekl Bruce tajemně. Byli zrovna pár hodin od Prahy.

Ačkoliv svého odchodu nikdy nelitoval - pomohlo mu to rozjet sólovou kariéru, když mu od Iron Maiden napsali, že Blaze odchází, neváhal a dohodl se s nimi, že se sejdou v hospodě. Byl trochu nervózní, nebyl si úplně jistý, že se chce vrátit do toho celého kolotoče koncertů, interview, nahrávání a neustálého cestování okolo světa. Teď už by totiž asi nebylo úplně v pohodě, kdyby se rozhodl odejít znovu. Kvůli fanouškům. Věděl ale, že chce vidět Stevea, omluvit se mu, znovu mu všechno vysvětlit a hlavně si s ním ještě zahrát. To mu totiž chybělo nejvíc. Už nebyl nervózní, těšil se.