DMD č. 22. pro 22. 4. 2016. Téma: Sedm kulí

Rychlostí kulového blesku ke mně přiletěla koule, neb jsem neuměl vypočítat obsah koule. Doma mne táta řezal hlava nehlava. Výsledek? Boule ve tvaru koule.
Hořkost života jsem si trochu osladil rumovou koulí a vyrazil jsem na bowling. Ten trouba Karásek je tak levý, že místo do kuželky se koulí trefil do mé nohy.
Se sádrou jsem dokulhal k jasnovidce.
„Osud mne kouluje. Asi se zkouluju. Nevíte, co mne čeká dál?“
„Žádná sláva,“ mrkla do křišťálové koule. „Život to s vámi pěkně skoulí, spíš jedna ženská. Ale pozor! Kule do hlavy není řešení, nebo skončíte s koulí na noze ve vězení“.

„Jen tři díže z libýho žbrdlení
jsem jim nablízku přeskákal,
slzy v očích jsem měl a v ruce zmáčený
lodní deník, co Jorgis do něj psal,"
nese se z paluby nad moře.
Novému plavčíkovi už vysvětlili, že na Ostré šipce se to zpívá takhle – a kdyby se chtěl hádat, kdokoliv se s ním rád popere.
Kapitánka si mezitím nevšímavě přihýbá grogu.
Na bílém pštrosím peru stará zahnědlá skvrna od krve. Ostatních šest střel proletělo jen plstí.
Katrina van Berendijk ten klobouk pořád nosí. Schválně.
Říká, že jestli se ještě jednou střetne se Stříbrnou štikou, vezme si krotlopunk jejího kapitána.
Ahoy!

Adresa od Tahiry vede na kraj Prahy. Čarodějnický obchod. Ze všech stran magie na dosah. Stačí natáhnout ruku, magie je zvláštně blízká. Olena se jí vyhne.
Hnědooký zrzek v jejím věku. Drápky místo nehtů. „Přejete si?“
„Chci ochránit domov a jeho obyvatele.“
„Počkejte, zavolám tátu. Já tady jen zaskakuju.“ Naježené chloupky. Jakmile přijde jeho otec, zmizí v domě.
„Radši bych ten byt viděl.“
„To nejde.“
„Vy si s tím poradíte i sama. Jak silnou ochranu potřebujete?“
„Co nejvíce.“
Vitrína. Tmavé ametystové koule.
Když liškomág kreslí návod a vysvětluje, Olena někde vzadu v hlavě vnímá jiný hlas, jiné ruce, jiný obrazec.

Sníh byl v těchto krajinách poměrně vzácný. Přesto ho občas napadlo dost na to, aby se s ním daly provádět nejrůznější taškařice.
Například, jak právě předváděla tlupa dětí, stavět pevnosti, z jejichž hradeb lze na nepřítele vrhat ty nejlepší sněhové koule, bez nebezpečí zásahu opětovanou palbou.
Čtyři dospělí se drželi raději opodál. Mezi dvěma muži brzy začalo dobrosrdečné špičkování a, než se kdo nadál, soutěžili o to, kdo postaví lepšího sněhuláka.
Dámy mezitím spojily síly a dostrkaly svou kouli, která rychle nabyla olbřímích rozměrů, na nedaleký svah a s opatrným mířením, aby nezasáhla některé z dětí, smetly muže i sněhuláky.

„Dobrý den!“
„Dobý den, co ši pšejeté?“
„Sháním nějaké šaty. Společenské, ale ne příliš honosné. Máte něco takového?“
„Šechno mámé!
„Mohla byste mi je prosím ukázat?“
„Učiťé! Čevené s kajkóu čeba?“
„Raději nějaké tmavší, decentnější. Nemáte třeba modré nebo černé?“
„Co tadyhletý?“
„Nejsou náhodou dětské? Zdají se mi trochu malé.“
„Vy taková maloučká! Jiště budóu sušet.“
„Tak já si je zajdu vyzkoušet.“
„Takdobže. Kabinky taí.“
„Jsou mi trochu těsné. Neměla byste ještě jiné?“
„Čeba takové?“
„Ty jsou moc pěkné… Vidíte, dokonce mi i sedí. Kolik stojí?“
„Osm set.“
„Není to přeci jen trochu moc?“
„Osm set moč, sedm kulí vám!“

Nestává se často, že by ostatní letěli beze mě, ale co nadělám, když můj Mustang odmítá spolupracovat? Tohle už je třetí porucha chladiče za sebou! Krucinál...
Chlapci se začínali pomalu vracet z rutinního doprovodu bombardérů. Vypadá to, že dostali pěkně na prdel. Poe přistával jako poslední. Tak tak s tím nepraštil do trávy.
"Co se stalo?" zeptal jsem se ho, když se soukal z kabiny.
"Ty šmejdi!" zanadával.
"Vypadá to, že naši drazí skopčáci mají nový hračky. Takhle vysoko jsem Fokouše ještě neviděl."
Sedm děr na křídle a trupu mluví za vše. Ty 20mm kanóny nahánějí opravdu hrůzu. Zatracená práce!

Rychle se stmívá
Písnička tklivá
Nabídka lstivá
Lákavá bývá
Slova jsou lživá
Tak se to mívá
Tajemství skrývá
Do žil jed vlívá
Duše tvé chtivá
Temnotu vzývá
Ve tváři divá
Viva la vida viva
Váhy rozkývá
Děvka zlobivá
Srdce dobývá
Zlo zasívá
Šedne tvá hříva
Jen málo let zbývá
Vlasy jak jíva
Ospale zívá
Tenounce zpívá
S plamenem splývá
Z rukou krev smývá
Ještě je živá
Po světlu dychtivá
Napjatá jak tětiva
Po léku žíznivá
Smrti se vysmívá
Sedmá střela plíživá
Cíle snadno dospívá
Krev ti na rtech ulpívá
Mysl otevřená, truchlivá
Už můžeš plakat, můj chlapče, nikdo se nedívá.

Vyprat ponožky, vyprat trenýrky, vyprat povlečení. Uvařit, uklidit, vydrhnout, nakoupit, ulovit, stáhnout, upéct, umýt nádobí, číst pohádku před spaním, leštit boty, zpívat, nachystat sklenky whisky, než přijdou domů.
Emancipace do chaloupky nedorazila, ba přímo od ní sedmimílovými skoky prchla. Přišli domů, vypili whisky, všechno zasvinili.
Měla toho dost.
Když přišli toho dne, na stole nebyla večeře, ani whisky, jen úhledně vyskládaných sedm kulek.
„Hej... hou,“ zahulákali zmateně.
„Kde je whisky? A co...“
„Ticho!“ zařvala.
„Je jich přesně sedm,“ řekla pomalu.
„Od zítřka prádlo převezme Šmudla. Nádobí Rejpal. Stydlín může vytírat. Rozuměli?!“
„Jak že se jmenovala ta čarodějnice?“ zamyslel se Prófa.

"Sedm kulí, jako v Sarajevu," zamumlal Joe, s povzdechem zaklapl zásobník.
"Cože?" otočil se na něj poručík Darman.
"To nic, jen jsem si vzpomněl na něco, co kdysi říkal Tomas. Mám posledních sedm nábojů."
"Já půlku zásobníku do P-90," pokýval hlavou poručík.
"Zatraceně." Kolem Joa se jeho muži zakopávali na vrcholu kopce. Uprostřed kruhu medici zachraňovali život dvěma vojákům. Několika černých pytlů si radši nevšímal.
"Jak je na tom Daidalos, Krafťáku?" zeptal se vojáka, který vedle něj obsluhoval velkou vysílačku.
"Je na cestě, pane."
"Jak dlouho?"
Krafťák pokrčil rameny.
"Přicházejí!" vykřikl někdo.
"Dobře, chlapi," vykřikl, "ať se každá kulka počítá!"

„Pane Horáčku, vy opět nevíte? Trocha dějepisu je přeci základ, který by každý mladý muž měl mít. Tak mi alespoň řekněte, jak začala první světová válka? Co tak koukáte? Je to přeci jednoduché. Začalo to něčím hodně špatným…“
„Vraždou?“ zeptal se Horáček.
„Výborně a koho? F… Fe… Fer…“
„Ferdinanda?“
„Perfektní. My z vás ještě něco dostaneme. Takže jak jste správně řekl, Ferdinand byl zastřelen.“ Profesorka se na něj významně podívala. „Řeknete mi kde?
„Eeee…“
„Jaké známky máte v dějepisu?“
„Samé kule.“
„A kolik?“
„Eeee… Asi sedm.“
„Takže to je sedm kulí jako...?“
„Jako u nějakého debila?“
„Horáčku, vy mi nepomáháte…“