Gumídci

Být nejstarším z téhle bandy mělo rozhodně výhody, těšil se respektu všech ostatních gumídků, nosil magický medailon starších a měl i možnost pobývat v soukromé kanceláři.
Mělo to ovšem i řadu nevýhod. Jakmile šlo do tuhého nebo se něco nepovedlo, všichni se obraceli na něj, jako by snad měl vědět úplně všechno. Pravda, věděl toho opravdu hodně, ale co nebylo zapsáno ve Velké gumvědné knize, neměl šanci znát.
V některých situacích radil prostě z principu a potom jen tiše doufal, že jeho slova hozená do větru nezpůsobí ostatním moc velké potíže.
V nejhorším vždycky mohl použít nějaké staré gumvědné kouzlo.

Na Lotrníku nebyl dobrý den.
Kníže Ignor vstal z postele levou nohou, přišlápl Stoupu, narazil si pravý palec o truhlu. Sáhl po svém šťastném talismanu, ale ten nebyl k nalezení.
Mezi nervovým zhroucením a sopečným výbuchem nařídil všem Tupounům udělat stojku.
Tím se vytřásla spousta pohřešovaných cenností (následné hádky vedly k vyraženým zubům a přelomeným končetinám), ale talisman nikde.
"Okamžitě sežeňte náhradní zaječí pacičku!" pěnil kníže.
Tupouni se rozběhli ven.
"Hele, ječí," konstatoval jeden, zdvíhaje Báru za nohu.
"Tak jí ufikni pacičku," ušklíbl se druhý.
"Dovolujte si na někoho stejně velkýho!" ozvalo se dřív, než je smetl poskakující gumídčí uragán.