Příběhy z Boosdorpje

"Byl jednou jeden muž a ten muž měl ženu. Mladou, krásnou, ale tuze lakomou. Počítala každý zlaťák, každý peníz obrátila. Hospodářská zvířata bedlivě hlídala, aby žádné neuteklo.
Tu se jednou na jejich dvoře objevila husa, a žena hned za mužem, cizí husa! Nová by stála dva zlaté!
Muž byl poctivý a řekl, že je přece sousedovic, včera viděl, jak přivezli z trhu nové ptáky na chov.
Žena se mohla pominout, křičela, že umře, když neřekne, že je přece jejich.
Muž býval voják, a tak když žena nepřestala mlít svou, vzal pušku a zastřelil ji.
Taková je v naší době spravedlnost."

Kolem Aarona se shluklo sedm lidí. Tváře jim ozářilo světlo z lucerny jednoho z nich.
Stařena, poustevník, mladá žena, postarší muž, žebrák a dvě děti, holčička a chlapeček s hladovými pohledy.
Mlčeli a upřeně ho pozorovali. Kolem nich stály domy a tmou kvílel studený vítr.
„Dobrý večer,“ pozdravil Aaron. Cítil znepokojení, když se kolem něj uzavřel kruh lidí. Chtěl vykročit a kruh narušit, ale Stařena mu zastoupila cestu.
„Odtud se nedostaneš,“ zašeptala.
„Prosím?“ vyhrkl a ucouvl.
Ostatní se divoce rozesmáli. Stařena ho vzala za ruku a odvedla ho do jedné z chalup.
„Povím ti příběh.“
Dveře se za nimi zavřely.

Jmenoval se Aaron. Byl na cestě z dalekého jihu.
Do Boosdorpje dorazil k večeru. Ve tmě si nevšiml staré rezavé cedule nesoucí jméno vesnice ležící v příkopu. Nebyla potřeba. Vesnice ležela na samém konci krajiny, daleko na severu, kde skály olizovalo studené moře a široko daleko se táhla plochá opuštěná krajina.
Vesnice se topila v temnotě, ale jakmile Aaron vkročil na její území, v chalupách se začala rozsvěcet světla jako oči kočky, která je bdělá i ve spánku.
V jejich obyvatelích se jako zázrakem začala rodit naděje.
Konečně nastal jejich čas.
A ti s lidskou tváří pospíchali uvítat vzácného hosta.

Byla jednou jedna malá vesnice a v té vesnici stálo několik domků. Nebylo jich mnoho a byly to vlastně spíš takové chalupy, které držely pohromadě snad jen silou vůle jejich obyvatelů.
V každé chalupě tedy žil jeden člověk. Vlastně ne každý z nich byl tak úplně člověk, někteří přišli z hlubokých lesů a lidem se podobali málo. Ve vesnici nebyla žádná zvířata, ani na rybníčku se už nekolébaly kachny.
Vesničané se spolu příliš nedružili. Ale přesto vždycky jednou za čas nastal moment, kdy se všichni spojili a takříkajíc táhli za jeden provaz.
Bylo nebylo, do Boosdorpje jednou přišel zbloudilý poutník...