Téma č. 00 pro březen 2017: Zamávejme kachnám!

Kachny udiveně hltaly kousky mramorované bábovky. Tohle byli divní krmiči. Mlčeli.
Azirafal cítil vinu, i když nevěděl přesně proč. Nakonec to dopadlo... správně, ne? A on se celou dobu snažil, aby to dopadlo správně. Takže jednal správně. I když to bylo přesně proti instrukcím.
To Crowley si hýčkal neurčitý pocit hlubokého uspokojení. Natřít to celé té ohavné bandě shora i zdola, to se nepovede jen tak někomu a jen tak často. Že přitom mimochodem napomohl Jeho plánu, to snad nebylo podstatné... nebo ano?
Svobodnou vůli neměli vůbec mít. Takže chtít ještě vědět, jak s ní zacházet, by bylo příliš troufalé.

S hřebene je vidět daleko. Udiveně hledím do vlnící se pláně, kde i v poledním slunci jako by se převalovala tma. „Co je to?"
„Sopečný písek," odpoví Tišra ochotně. „Podle něj dostal tenhle kraj jméno."
„Písek? Holý písek? Ale..." ohlédnu se nazpět, jako bych si snad myslela, že odtud ještě dohlédnu na Dûnu, že zaslechnu vodní ptactvo na jejím proudu, že alespoň na okamžik uvidím racky kroužící nad širokým ústím.
„Nesplňuje očekávání?"
„Očekávání ať shoří! Je tu co jíst?"
„Ale jistě," usměje se. „Suchá je jen západní část země; východní Mordor je docela úrodný, uvidíš."
S nadějí scházíme do pouště.

Serraval přelétají hejna dvakrát do roka. Jaro a podzim. Ve městečku míjí věž svatého Mořice a sirotčinec. Děti tu ptáky nezdraví, jsou smutné.
Ptáci stoupají nad pastvinou. Tady se batolí rovnou dvě – ale roj psů, pastýřů a ovcí je zajímavější. Výš už je jen les.
Ale v lese jsou mýtinky, kde je vidět nebe. Na půl cesty od pastoušky je jedna maličká, s chalupou, ve které by dvěma bylo těsno. Snad dobře, že tam je řezbář sám.
Na podhorské loučce, kam vede jen zvířecí pěšinka, stojí stavení větší, nahrubo orubané. Dům akorát pro děti, které by hejnům mávaly. Kde jsou?

Kdysi, když ještě kachny mohly žít idylicky a starat se sami o sebe, žil v jednom hejnu starý Káč. Vedl všechny kachny k pravé víře: správným trojúhelníkovým formacím ve vzduchu. Za nějakou dobu však v hejnu vznikl rozkol. Kačer, velký Kvák, začal pomalu kachny obracet na čtvercovou cestu. A tak se hejno rozdělilo na zastánce formace trojúhelníkové a čtvercové a začaly tvrdé boje. Mnoho kachen při nich zemřelo nebo skončilo s nenapravitelně vyškubaným peřím. Až nastala poslední velká bitva. Trojúhelníkové formace nalétávaly na čtvercové a mraky peří se snášely k zemi. V tom se však okolím rozlehly rány a dvě kachny spadly k zemi. Byly to Káč a Kvák. Ostatní se slétly k zemi a dlouho, předlouho plakaly, než se davem protlačila stará moudrá husa.
"Och, vy naivní! Příliš jste se soustředili na svůj spor a přitom jste zapomněli na našeho společného nepřítele! Zamávejte těmto dvěma kachnám a spojte se proti člověku!"
A v tu chvíli dosáhly kachny naprostého porozumění.

So, my first mission with the Raven himself, Duckling thought.
This was supposed to be easy. Following a small package to make sure it got to the right person.
Such strong magic.
It led them. For Duckling it was a shining path.
Thorne followed her.
A bad luck, nothing else. Who would think the magic is that strong... to wake up the dragon?
A flame. The courier was gone, the package dropped.
They ran, as fast as they could. The flame followed them.
As fast as they could...
He made it.
She was too slow.
The funeral was close casket.

Na břehu malého rybníka, stojí sám starý muž. Ten rybník je maličký, jako louže sama, má rád své lidičky, domovem pro ně přes den sálá. Ten starý pán, však ve víru času, stojí tu sám a sám, v očích má života krásu.
S holí v ruce a na hlavě s kloboukem, sleduje tu nebeskou dálavu. Kachničky vidouce, nad bílým obloukem, letící kálí mu na hlavu. Kampak se poděla má drahá můza? Lejna naň padají, smrdí až hrůza. Už bude noc, a večer se šeří. Na nebi vyšly hvězdičky. Je toho moc. Tíha jak peří. A chlap zmizel v dáli navždycky.

Někdo to prostě musí říci. Tedy napsat. Hlavně když ještě není téma a chce se něco psát. Ty kachny - uvědomujete si to určitě všichni, ať už nostalgicky lkáte, nebo je vám to fuk - ty kachny byly docela obyčejnou závislostí! Žluťoučké, roztomiloučké, člověk si je spočítal, jak to vylezlo přes desítku přes dvě, tep se zvýšil, dopamin proudil mozkem a centrum odměny radostně poskakovalo, neurologové prominou. A co se dělá se závislostmi, milí mladí přátelé? Ano, správně, se závislostmi se loučíme! Pá pá, cigaretky! Pá pá, přejídání! Pivo každý večer, sbohem! Čokoládko, uvidíme se o Vánocích! Kachny, táhněte (to není neomalenost, kachny se tak prý pohybují. Tahem.)
Ten, kdo vymyslel tohle téma, byl prostě génius, víte?
ZAMÁVEJME KACHNÁM!
A vraťme se ke slovům.
Ano, tohle drabble má moc a moc slov.
Příští už bude v pořádku.
Krásný duben.
Mám vás ráda :-)

Představte si, prosím, následující situaci.
Třicátého prvního března odpoledne. Sluníčko svítí, ve větví borovice poskakují ptáci, pod okny bečí ovce s jehňaty. Druhý den začíná DMD. Zkrátka idylické jarní odpoledne.
Jenomže.
Chcete si napsat zkušební drabble. O kachnách. Jenomže na klávesnici nefunguje písmeno „k“! Další katastrofa následuje. Kachničky zmutovaly!!! Nebudou!!! Co teď?!
Vyčistěte klávesnici. Při snaze přijít na to, jak dostat zatrolené písmenko zpátky, vyndejte měkké „i“. Následující hodinu se pokoušejte přijít na to, jak dostat písmenka zpět. Odejděte, jelikož vaše práce nepočká. Zapomeňte, na co jste již stačili přijít. Proces několikrát opakujte; s různými písmenky.
Zamávejte kachnám, nevražděte je.

"... tím bych dnešní hodinu ukončil. Ještě bych na vás měl prosbu. Nenašlo by se mezi vámi pár dobrovolníků, kteří by dělali figuranty na pátečních přijímačkách? Nikdo? Slyšel jsem, že je přihlášeno nezvykle mnoho dívek."
Mstiboj s Držislavem se náhle probrali: "No, my bychom vlastně mohli."
(...)
"Tak si slečno představte, jdete po ulici tady s Mstibojem. Jak byste ho nejlépe odstranila?"
"Ehm... podřízla ho?"
"A vy?"
"Myslím, že podříznutí je fakt dobrý nápad."
Mstiboj s Držislavem se na sebe podívali a obrátili oči v sloup. Podříznout. Za denního světla a před svědky...
(...)
"Husy."
"Kachny."
"My se toho hezkého prváku prostě nedočkáme..."

Byla jednou jedna malá vesnice a v té vesnici stálo několik domků. Nebylo jich mnoho a byly to vlastně spíš takové chalupy, které držely pohromadě snad jen silou vůle jejich obyvatelů.
V každé chalupě tedy žil jeden člověk. Vlastně ne každý z nich byl tak úplně člověk, někteří přišli z hlubokých lesů a lidem se podobali málo. Ve vesnici nebyla žádná zvířata, ani na rybníčku se už nekolébaly kachny.
Vesničané se spolu příliš nedružili. Ale přesto vždycky jednou za čas nastal moment, kdy se všichni spojili a takříkajíc táhli za jeden provaz.
Bylo nebylo, do Boosdorpje jednou přišel zbloudilý poutník...