Příběhy z Boosdorpje

Když odešli, Aaron propadal zoufalství. Slepota očí mu zaslepovala mysl. Nevěřil ve své sny. Martin ho uklidňoval, vždyť přece není všem dnům konec. Aaron ho nechtěl slyšet.
S teskem sedával v přístavu prvního města, do kterého došli. Naslouchal zvukům obchodních lodí a křiku námořníků.
Jednoho dne Martin vzal Aarona za ruku a vedl ho po molu k lodi.
„Domluvil jsem ti tu práci,“ řekl mu.
„Ale...“
„Neboj se toho. Budu s tebou.“
Slepota nakonec Aaronovi nezabránila v tom, aby se mu splnil sen. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti.
S Martinem po boku nakonec překonal všechny překážky drsného námořnického života.

„Můžeš odejít,“ řekla Žena. „Nikdo tě tu nebude držet.“ Pokynula mu rukou ke dveřím.
„A co můj zrak?“ ptal se Aaron. Uvrhnutý v temnotě neměl příliš velkou radost z nově nabyté svobody.
„S tím my nic neuděláme. Každý z nás si ponese cejch Boosdorpje už navždy,“ odpověděla. Do rukou mu vtiskla staré šaty. Oblékl si je.
Martin ho vzal za nadloktí a vedl ho pryč z vesnice. Poslední klapnutí rozvrzané branky. Za domy se zhluboka nadechli slaného vzduchu.
„Kam půjdou ostatní?“ Aaron svíral sukovitou hůl.
„Nevím,“ pokrčil rameny Martin. „Možná tu zůstanou. Nikoho nemají. A své sny už dávno ztratili.“

Nastalo ticho. Aarona naplnil zvláštní pocit prázdnoty.
Stařena ani nehlesla, spala, když jí ostřím dýky přejel po vrásčité kůži na krku a přeťal tenkou tkáň skrývající život.
Jen zmizela jako stín se západem slunce.
Martin vstoupil dovnitř. „Jsme volní.“
Aaron měl opojný pocit.
Dokázal to. Zabil ji.
To uspokojení z vraždy ho děsilo.
„Co když to budu chtít udělat znovu? Co když mi to zůstane? Ta radost z vyprchávajícího života?“ ptal se, nevěděl, jestli sebe nebo Martina.
Ten mu položil ruku na rameno.
„Ty nikdy nebudeš zlý. Zachránil jsi nás. Mysli na to.“
Vesničané se začali stahovat kolem Stařeniny chalupy.

Všechno má svůj důvod. Každý čin, každá myšlenka je nitkou osudu, který nás vede napříč životem. Bereme na svá bedra tíhu našich rozhodnutí, ale jen těžko s nimi už něco uděláme, tak se to mělo stát.
Aaron meditoval.
Byl předvečer toho hrozného činu. Musí to udělat, musí to udělat, musí to udělat, opakoval svou mantru, ale odvaha mu stále chyběla.
Měl strach. Neměl rád hazard, vykládat karty, trumfovat esem.
Martin ho přesvědčil, Aaron mu důvěřoval.
„Co když to dopadne zle?“
„Nic horšího se nám stát nemůže.“
Svítání.
Záblesk čepele, teplá krev mezi prsty.
Bylo to tak jednoduché. Tak směšně jednoduché.

Bylo nebylo, na severu království stála vesnice. Nebyla to jen tak ledajaká vesnice, ale byla opředená kouzlem, které na ně seslala čarodějnice, jež se mstila za křivdu způsobenou jí obyvateli vesnice.
Nikdo nemohl odejít, nikdo nemohl zemřít, jen pokud přišel někdo nový. A tak ubíhala staletí a obyvatelé se neustále proměňovali, ale přesto zůstavali stejní. Stařena za stařenu, žebrák za žebráka, dítě za dítě.
Tu jednou přišel do vesnice muž, který si tam nepřál zůstat. S pomocí svého intelektu překonal všechny překážky a kletbu zrušil.
Osvobodil sebe i ostatní, vydal se za svými sny a žil šťastně až do smrti.

"Nemůžu ji zabít," vydechl ztěžka Aaron. "Ať je jakkoliv zlá, je to člověk, je to vražda."
Emoce v něm bouřily. Byl na pokraji zhroucení.
Stál před těžkou volbou. Buď odsoudí k smrti jinou živou bytost, nebo sám sebe.
"Není jiná možnost, Aarone," řekl Martin. "Budu se za nás a naše duše modlit. Bůh je milosrdný."
"Nezáleží mi na božím odpuštění," vrtěl hlavou Aaron.
"Rozumím ti, ale musíme to udělat."
Aaron přemýšlel. Měl strach, cítil odpor, nechuť, beznaděj.
Boosdorpje nakonec z každého udělá nestvůru.
Pomyslel na své sny.
Nadechl se.
"Dobře, udělám to."
Cítil, jak se jeho duše propadá do pekel.

„Vím, jak se odtud dostat,“ řekl Martin.
„Jak?“ zeptal se Aaron.
„Vesnici řídí Stařena. To ona je zlá, to ona se vyžívá v ubližování nevinným lidem. Nikdo tu nemusí zůstat, dokud se nestane jedním z nás. Pak je jediným východiskem příchod někoho dalšího. Ostatní jsou s ní. Bojí se.“
Ticho se mezi nimi rozprostřelo jako mokrá plachta.
„Takže...“
„Ano.“
„Když ji nikdo nenahradí...“ začal váhavě Aaron.
„Už žádná další Stařena nebude.“
„A co ostatní? Nenechají nás odejít.“
Martin přemýšlel. „Když tu Stařena nebude, zruší se Čarodějničina kletba. Taky půjdou. A z Boosdorpje bude zase normální vesnice. Ale potřebuji tvou pomoc.“

„Nás lidí bylo ve vesnici původně osm,“ pokračoval Martin. „A to se neustále obměňovalo, jeden přišel a jeden odešel.“
„Lidí?“ zeptal se Aaron vyděšeně. „Kdo jiný ještě?“
„Ach, ty ses s nimi ještě nesetkal? Pravda, často nevycházejí... ale na to je ještě čas,“ odpověděl Martin.
„Bylo nás osm. Stařena, Muž, Žena, Poustevník, Žebrák, Chlapeček, Holčička... a Čarodějnice. Ta byla původně hlavou vesnice, ještě za časů, kdy se místní nesnažili pohltit každého, kdo se jen přiblížil. Byla velmi laskavá. Jenže Stařena už takhle dál žít nechtěla. Poštvala proti ní ostatní a ti ji společně zabili.
Od té doby je nás sedm.“

„Žena už je tu dlouho. Ty děti nejsou její, ale přimkly se k ní. Ona své dítě nikdy neměla, i když ho chtěla.
Měla muže, který odešel do války. Táhl se až do Ruska s Velkou armádou. Když po kruté zimě v létě odtály loňské sněhy, našli ho uprostřed lesů. Nic z něj skoro nezbylo, zvířata po zimě měla hlad.
Žalem skoro zešílela, už předtím potratila vytoužené dítě, které počali krátce před jeho odchodem. Bolest byla tak velká, že se toulala krajinou, až došla sem.
Stařena se jí ujala a ona zůstala. Zanedlouho přišly děti a ona konečně pocítila štěstí.“

Třetí den se Aaron vydal ven ze svého příbytku. Třetí den už se cítil lépe, ale nikoliv zcela vyrovnaný s nastalou situací. Průvodcem mu byla sukovitá žebrácká hůl.
Potácel se nezkušeně vesnicí, bloudil nepřátelskou tmou, když ho někdo chytil za nadloktí a z jeho bludného kruhu ho vyvedl. Byl to povědomý stisk.
„Pojď, dovedu tě na to nejkrásnější místo. Rád se tam modlím,“ řekl Martin a vedl ho kousek za vesnici.
„Stojíme na skále a pod námi je moře. Slyšíš, jak se příboj rozbíjí o břeh?“ ptal se ho. Aaron přikývl.
„Budu ti vyprávět příběhy všech z vesnice. Skutečné příběhy.“