Příběhy z Boosdorpje

„Dobré odpoledne, vzácný pane,“ zašveholila Stařena a s uctivou poklonou vítala Aarona ve svém příbytku. „Nabídnu vám čaj nebo kávu? Posaďte se, posaďte se...“ zvala ho dál.
Aaron s potěšeném odpověděl: „Jen čaj, děkuji.“
Stařena přicupitala s tácem naloženým čajovou konvicí a plechovkou se speculooskami. Otevřela ji a nabídla mu. Host si přece zaslouží zvláštní péči. Vzal si jednu sušenku a ona plechovku hned zase rychle zavřela. Podivný severský zvyk.
„Jsem na cestě po severu,“ řekl jí Aaron. Stařena se jen usmívala.
„Doufám, že se u nás zdržíte,“ odpověděla. „Ale jestli spěcháte, nebudeme vás samozřejmě zdržovat.“
Byl krásný jarní den.

Aarona nečekaná slepota velmi zasáhla. Stala se překážkou v jeho plánu na odchod z Boosdorpje – pokud měl nějakou šanci, dokud byl nepostižen, tato šance odletěla pryč jako dým z komínu do širého nebe.
První noc proplakal. Myslel na své sny, na moře, obchodní lodě, bohatství z poznání světa. Žebrácké roucho mu najednou na ramena položilo staletí věků, cítil se neskutečně starý. I kdyby se mu podařilo uniknout, už nikdy neuvidí slunce odrážející se v hladině vody.
Byl bezradný. Litoval svého rozhodnutí, že nejprve proputuje celou zemi. Strach ze smrti na moři byl silnější.
Teď už své sny jen těžko dožene.

Obklopila ho tma. Pocítil nával paniky, strachu, srdce mu bušilo. Co se děje?
Cítil, jak mu konečky prstů odchází veškerá naděje na záchranu. Pak teplý dotek ruky.
„Neboj se,“ zašeptal Poustevník.
Někam ho vedl. Ledový vítr vystřídalo suché teplo, všude po těle cítil mravenčení.
„Teď jsi jeden z nás,“ řekl Poustevník. „Tohle je tvá chalupa. Až přivykneš tmě, budeš moci začít plnit svůj úkol.“
„Nechci ho plnit!“ rozkřikl se Aaron. „Chci odejít pryč z toho zatraceného místa plného krvelačných bestií!“
Poustevník se smutně usmál, ale Aaron to nemohl vidět.
„Jmenuji se Martin. Když to udržíš v tajnosti, budu tvým přítelem.“

Nová krev byla vždycky vítaná.
Někdo přišel a někdo odešel. Byla to starost, vybrat toho, kdo je opustí, ale nakonec přinášela potěšení. Dělali to rádi.
Rozhodli se po dlouhé debatě.
Žebrák. Slepý a skoro chromý, ale svůj úkol plnil dobře. Číhal kolem vesnice a odchytával cizince. Neviděl je, ale cítil je.
Když bylo rozhodnuto, náhle se objevila vichřice a zmítala jimi, kroužila kolem Žebráka.
Postupně si ho brala. Nakonec z něj zůstal jen potrhaný plášť a sukovitá hůl.
Přivedli Aarona a oblékli mu to, co zůstalo po jeho předchůdci.
S hrůzou si uvědomil, že oslepl.
Poustevník mu soucitně stiskl ruku.

Stařena si z vlasů vyčesávala strupy a klíšťata.
Oslepené děti tleskaly sedmiprstýma ručkama a prozpěvovaly:
Je zima a tma,
choděj strašidla,
žerou mrňata,
dělaj bla, bla, bla...
Poustevník okusoval poslední zbytky masa z lidské stehenní kosti.
Nevlídné prostředí, napadlo Aarona. Něco se mi tu nezdá!
Žena prohrábla houštinu v podpaždí a vylovila pavouka.
"Dostane se mu péče, kterou zasluhuje??" zeptala se.
Děti se rozřehtaly.
Nejdřív trochu naklepeme,
potom zlehka osmažíme,
nakonec jej s chutí sníme!
Snad nemluví o mně, hrklo v Aaronovi.
"Host do domu, Bůh do domu!" zašeptal.
"Tos vystihl přesně, Hoste!" zaskřehotala Stařena. "My jsme všechny bohy ukřižovali!"

Aaron byl cestovatel. Toužil poznávat svět, prochodit ho od jednoho konce k druhému. To byl jeho jeden sen.
Druhým snem bylo plavit se po moři. Měl to v krvi, patřil k národu, který si vydobyl své zlaté dědictví na lodích. Nechtěl se ale plavit jen tak, chtěl být námořníkem na obchodní lodi, putovat po moři spolu s tropickými banány, kávou a čajem, které mu zajistí živobytí.
Jak dny v Boosdorpje ubíhaly a on postupně zapouštěl kořeny, večer co večer snil o pražícím slunci v zádech a rozbouřených mořských vlnách omývajících mu opálenou tvář.
Jen díky tomu si zachoval zdravý rozum.

Aaron se svého plánu na útěk odmítal vzdát. Zatím nevěděl, jak to provede a kdy, ale zdálo se mu, že bude mnohem složitější vymyslet, jak se z toho děsivého místa dostat než to nakonec provést.
Všiml si, že obyvatelé Boosdorpje jsou mnohem méně aktivní přes den; v noci je viděl se scházet na návsi.
Nakonec to ale nevypadalo, že by mu chtěli ublížit. Když si odmyslel ty hrozivé příběhy, ze kterých mu běhal mráz po zádech, zdálo se, že ho jen nechtějí pustit.
Bude tu muset zůstat delší dobu, aby získal jejich důvěru.
Pak uteče.
Ale bude potřebovat pomoc zevnitř.

Martin svůj úkol pokorně přijal, modlil se tak dlouho, dokud mu jeho modlitby nepřipadaly nesmyslné - není možné smýt hříchy vesničanů. Věděl, že svůj úkol nikdy nesplní.
Nikdy neodejde.
Nikdy nezemře.
Bude se jen na věky věků potulovat vesnicí a strašit příchozí nesmyslnými příběhy. Někdy začínal věřit tomu, že jsou pravdivé. Že on je zlý.
"Můj úkol převzít nemůže, ještě jsem ho nesplnil," ozval se do ticha vesničanů. Věděl, že jeho nevyberou, ale chtěl si být jistý. Osud si umí někdy ošklivě zahrávat.
Když nezemře, možná zabrání tomu, aby byla další duše zatracena.
Stařena spokojeně přikývla.
Poustevník se zavázal věčnému životu.

Když poprvé přišel do Boosdorpje, byl Poustevník ještě docela mladý. Jmenoval se Martin.
Byl to tichý, milý chlapec, vydal se do světa, aby si za ženu vybral nějakou pěknou pracovitou ženu, která mu pomůže vést mlýn po otci.
Neměl žádného bratra a nebyl zlý. Neradoval se z cizího neštěstí. Ale Boosdorpje ho pohltilo a on v něm uvíznul navždy. S každou nocí uběhl jeden rok a brzy byli všichni, na kom Martinovi záleželo, už dávno mrtví. Rodiče se pro něj dlouho trápili.
Stařena mu oblékla roucho poustevníka. Měl za úkol modlit se za duše vesničanů, aby smyl jejich budoucí hříchy.

Ráno se Aaron probudil do zpěvu ptáků. Posadil se na lůžku a protáhl se.
Takový divný sen se mi zdál, pomyslel si. Ale pak si všiml, kde se nachází.
Poustevník už u něj stál.
"Starý muž tě chce vidět. Musíte si promluvit," řekl a už Aarona odváděl z chalupy.
"Kolik je ti let?" zeptal se ho Muž.
Aaron zamrkal. "Už to bude skoro 37 lét, co jsem se narodil."
"Hmmm. Jsi mladý. Ale tvůj věk může vesnici přinést mnoho dobrého. Budeš se sem hodit," konstatoval nakonec.
"Nechci tu zůstat," protestoval Aaron, ale věděl, že zbytečně.
Muž ho vzal za ruku.