Maxipes Fík

Probudily mě rány na dveře. Venku slota, že by psa nevyhnal, a Myslivec. „Někdo pokácel půlku lesa,“ řek hrobově.
A taky jo, kmeny pěkně odvětvený, srovnaný, nachystaný k odvozu. „Na tohle se potřebuju napít,“ povídám. Pajzl u Pidlovoký Áji naštěstí nikdy nezavírá. Servírujou tu kafe a drby, oboje horký jak kradený obojky. V baru vymetýno, jen Veverka, ta zrzavá rajda, mi potají zašeptala: „Vodpráskli Zajíce. Je to zlý, Fíku.“ V tu ránu bylo jasno.
„Máš v rajónu Norka, toho americkýho parchanta, kámo,“ řek sem a nasadil si na packy svoje starý dobrý pružiny. Budu je potřebovat, jsme totiž v průseru.

Za městem prý řádí bestie. Říkali, že vypadá jako velký pes. Obří zubiska, říkali. Někteří byli přesvědčení, že se jedná o vukodlaka. Starosta mluvil o tom, že by to mohla být i striga, protože těhotné umírají pořád a stvoření přichází ze hřbitova.

Zaklínač to neviděl tak fatálně, netvor sice děsil lidi, ale nikoho zatím nesežral. Počkal si na něj v noci.

Byl to ten největší pes, kterého kdy spatřil, přesto se jeho amulet nezachvěl.
Psisko se tvářilo docela přátelsky.

„Tak co seš zač?“ zaklínač řekl spíš sám pro sebe a jaké bylo jeho překvapení, když pes odpověděl.

„Prosim, sem pes.“