Ráno v tom všivým lese, co mu říkám domov

Děkuji všem! Jak jsem psala v poznámce, potřebovala bych o 200 slov víc. V mojí hlavě to vypadalo zhruba takto:

Probudily mě rány na dveře. To ráno bylo kalný jak voda v kaluži. Měl jsem pocit, že mi hubě chcípla myš a svěží by proti mně byla i deset let prošlá konzerva. Granule se ale samy nezaplatěj, tak jsem se zmátořil a otevřel. Za dveřma slota, že by psa nevyhnal, a taky Myslivec, bílej jak slepičí trus.
„Někdo do rána vykácel půlku stromů,” řek hrobově. A taky jo, kmeny pěkně odvětvený, srovnaný, nachystaný k odvozu. Vzdal jsem to a podleh vnitřímu pokušení. „Na tohle se potřebuju napít,“ povídám.
Pajzl u Pidlovoký Áji naštěstí nikdy nezavírá. Servírujou tu kafe a drby, oboje horký jak kradený obojky. V baru vymetýno, jen vzadu u stolu si Veverka, nejstarší z Ájinejch rajd, máchala svou zrzavou tlamu v louži zvětralýho piva. Když jsem k ní přišel, zašeptala: „Vodpráskli Zajíce. Je to zlý, Fíku, rači vocaď padej, páč tady bude pro všechny citlivý pacičky dost horká půda.“
Ošil jsem se, jakoby mi po zádech přeběh regiment blech. Tak Zajíc, ten starej šíbr, to má odbytý. Kolik let tu šéfoval celýmu polesí a teď ho někdo odškrtne, jakoby se nechumelilo. Najednou mi to všecko začalo dávat smysl.
„Máš v rajónu Norka, toho americkýho parchanta, kámo,“ řek sem Myslivcovi, „a tady končí legrace. Ty jeho tvrdý hoši se nezastavěj před ničím a před nikým.“
Bylo mi zle, jak po zkažený jitrnici, a chvilku ve mně převládl nutkavý pocit vzít všechny čtyři na ramena. Pak jsem si uvědomil, že ten všivej les a ta bouda na jeho kraji, co jí z nedostatku jiných vyjadřovacích prostředků říkám domov, je všechno, co mám.
„Jdem,“ řek jsme Myslivci a nasadil si na packy svoje starý dobrý pružiny, protože v tomhle průseru budeme potřebovat úplně všechny zbraně. Doufal jsem, že to znělo dostatečně statečně, protože srdce jsem měl až v chlupech zadní části.