DMD Bonus č. 6 pro 22. 4. 2021. Téma: Kmen - Mix stylů aneb napodob tvůrce

Úder do mě narazil jako kovadlina a srazil mě na kolena. Skřet se nade mnou tyčil, meč připravený ke smrtící ráně. Čas zhoustl. V sekundě, než se mi meč zakousl do ramene, jsem se odkulil stranou a máchl sekerou. S mlasknutím se mu zasekla do třísel a mě pokropila sprška ještě vroucí krve. Vstal jsem a vyprostil zbraň z mrtvého skřeta. Miluji mrtvé skřety. Vyplivl jsem zlomený zub a zahodil zničený štít. Překročil jsem chladnoucí mrtvolu a usekl kmínek mladého dubu. Jako štít mi bude muset stačit.
“Tak co, kdo bude další?!” s úsměvem jsem se vrhl do bitevní vřavy.

"The river?" Maddie asked. "What's special about it?"
"It flows from Ganesh's trunk," Ishanvi pointed out. "And see here, there is a trunk floating on the river flowing out of the trunk."
"And the trunk is made out of a trunk of a palm tree?"
"Exactly!"
"But what are we supposed to do with it? And where is the trunk trunk out of a trunk?"
"I don't know," Ishanvi shrugged. "The message seems to have been 'truncated'..."
She giggled.
Maddie felt a headache coming on.
Or maybe it was just a song.
"Elephant god's trunk chucking out a trunky trunk..."

Basil was leaning against a trunk of a really old tree. Although his life up until now was indeed an unhappy one, Basil decided to change that. His stomach filled with butterflies when he imagined Dorian pushing him against that tree. In this case, there were no actual butterflies as the phrase was used figuratively. That means he felt like there were butterflies.
But as I said, his life was quite unhappy. Before he could express his feelings, Dorian told him he was in love with a woman and Basil's heart broke, figuratively, as he leaned back against the tree.

"Veliteli Ben Nune, Levité vás potřebují," ozval se ode dveří stanu hlas jeho pobočníka.
Vůdce Izraelského národa, Jozue Ben Nun byl vmžiku na nohou. Pohled ven mu napověděl, že do doby přesunu zbývá ještě alespoň hodina. "Budu tam za pět minut. Jinak je vše připraveno?"
Pobočník kývl a odběhl.
Vrchní velitel se stihl - poté, co dal pokyn ke stržení stanu setkávání - k centru tábora dostat už za tři minuty.
"Co se děje?" obrátil se k nejvyššímu knězi.
"Chtěli jsme s vámi potvrdit pochodovou formaci pro překročení Jordánu," kněz pokynul k šiku mužů, z nichž čtyři nesli Archu úmluvy.
"V pořádku."

Za slunečním žárem spalujícím tak, že by dokázal maso od kostí okrájet, anebo možná ještě dál, leží Chrám. Na první pohled se posledním přeživším z Bonbonského kmene zdá zcela obyčejný, ale už na ten druhý začne být jasné, že jim Chrámoví kněží předvedou podivuhodné věci.
Holohlavý žalářník s velkýma ušima se usmívá, když zajatce zavírá do cel. Nenechá se vyvést z míry ani jejich odporem, ani jejich spoluprací.
Za každými zamčenými dveřmi chvíli postojí a než zaklapne a zajistí okénko, kterým se dovnitř podávají příděly jídla, klidným hlasem pronese: “Nebojte se, každý problém, každé utrpení, vyřeší obětní nože našich kněží.”

Běžíme pralesem,
prcháme před divochy,
taková prekérnost,
ta chce ostré hochy.
Že jsme oba bosí?
To se v tropech nosí!
Nezoufej, má milá Tabito,
flintu mám, jako vždy, nabitou.
Mám též namaštěné svaly,
když se na nás průšvih valí.
Chystá se nás uštknout had,
protože má velký hlad.
Vůbec se ho neleknu,
mačetou ho přeseknu.
Nacházím zde stromu kmen,
příznivý my máme den.
Zvednu jej, odtáhnu nad propast,
která tak nebude pro nás past.
Potom spolu přejdeme
ten kmen jako kladinu,
jen mírně si zvedneme
adrenalinu hladinu.
Uchráním Tě, neb jsem jako
Schwarzenegger Arnold,
tedy tímto svému vzoru
vzdám hold.

Ach, jaký překrásný to den,
kdy svěží vůně se v souladu jen skví.
Však hrozivý jest mrak se rozpíná
nad lesem, a zvláště jedním stromem,
značeným pro odvoz lesníky.

POPLACH!

Tu jeden z nich šel odlákat ty vrahy,
a druhý mysl zmátl, jako v Macbethovi,
a třetí šiškami jim hlavy zasypal,
a čtvrtý parožím je z lesa vyprovodil.

Hrdinný KRTEK, co život svůj všanc dal,
byv zachránil kmen stromu prastarého,
kde MYŠKA přežívá svůj rod,
a ve větvích tu VEVERKA se rdí,
a JELEN: "Hurá, Krtku, zachránil's ten strom!"
svým majestátním hlasem burácí,
pod nebem modrým, od kalhot s kapsami.

Tři tisíce let, to je dlouhá doba, ó jéje! Za ten čas se Rustrigh a její druzi pokoušeli usadit pod Modrými horami a na vrších Eriadoru, a na březích Bouřné chtěli žít a v lesích Enedwaith, v Zeleném hvozdě lovili a na svazích Hithaegliru, a v Anduině rybařili a v jezeře Rhûnu, ba i v severním moři, dokonce načas farmařili v opuštěném Eregionu, a jak rádi by byli zůstali! Jenže kam zavítali, kam se vrtli, kam strčili nos, odevšad je hned elfi a lidi a trpaslíci hnali kalupem, tu čeládku, tu pakáž, tu chamraď, tu lůzu, tu proradnou skřetí chátru.

G. se ráno probudil a zjistil, že jeho zraněná noha nebolí. Vlastně ji vůbec necítil. Vzepřel se na rukou, aby se na ni mohl podívat. Uviděl, že místo jeho pravé nohy se do matrace boří těžký kus dřeva. Co se to stalo? pomyslel si. Nebyl to sen.
Ozvalo se zaklepání na dveře.
„Je půl desáté!” Bušení se ozvalo znovu, tentokrát silněji.
„Nechtěl jsi odjet?” To byl hlas jeho přítele.
„V nemocnici už na tebe jistě čekají.”
G. chtěl vstát, ale těžký kmen ho pevně poutal k posteli. Čert aby to vzal! pomyslel si.
Jaké jsem si to vybral namáhavé povolání!

Mast si obstaráte sami, pronese Bábi Zlopočasná; svižně odchází. Je příjemné jarní ráno! – nepatří mezi lidi, kteří zbytečně otálejí, když je všechno řečeno; třeba onehdy ten sedlák, pořád opakoval, že viděl chodící kufr, chudák, takový statný mládenec jak malina, říkala Gyta; ty její přízemnosti! Přízemní mrazíky už odešly, uvědomí si – ale zas jarní slunce lidem připomíná, že jsou jeden kmen; udeřit mráz moc, myšlenky se jim v hlavě smotají do chuchvalců a začnou spřádat nesmysly o sousedkách, které uřkly krávu. Lidé jsou příliš ochotně slepí; jejich pošetilá mysl se elegantně vyhýbá skutečnosti, že krávy se naprosto zvládají navzájem uřknout samy.