Praha

"Tati, mně je fakt vedro!"
"Tak pojď, dáme si teplý mátový čaj, ten osvěží nejlíp!"
"Ale já chci skočit do studený vody!"
"To by ale Klárko tvoje tělo paradoxně ohřálo."
"Tati, ale všichni když se chtěj ochladit, skočej do bazénu. Proč my žádnej nemáme?"
"Protože si nebudeme sobecky plnit bazén, když není dost vody ani na zalévání."
"Sousede, nemel. Nebuď škrt a pořiď bazén!"
"O penezích to není, pane Kocourku, ale o principech. A laskavě neposlouchejte cizí rozhovory."
"Vypadni vodsaď, Pražáku! Kláro, pojď se k nám vykoupat!"
"Běž s těma tvejma principama někam, tati, já si jdu k sousedům zaplavat."

Jeden. Dva. Tři. Deset. Sto. Tisíc.

Ani jeden pohled. Ani jeden dotek.
Ani jedno objetí. Ani jedno pohlazení.

Stojím uprostřed námestí, velkého jako díra v mém srdci.
Osamocen v davu. Počítám lidi. Vnímám lidi.
Cítí to samé, co já. Jsou osamocení v davu.
Jenom to ignorují. Kéž bych to uměl také.

Kdybych těd zmizel, všimnul by si to někdo?
Kdybych těd zmizel, pamatoval by si mě někdo?

Osamocen v davu. Lidi plují. Já stojím. Mám strach...

Křičím o pomoc. Nikdo neslyší. Možná proto, že křičím jenom v duchu.
Volám, vysílám signály. Doufám. Nikdo nepřichází...

Jdu domů. Tohle stejně nemá cenu.

Stojím tu už léta. Na mě i ve mně, pohybují se davy. Denně procházejí, mizí bůhví kam…

Mé nohy jsou těžké. Bolí, pod váhou všeho toho ruchu. Musím vydržet. Nesmím padnout.
Kdybych padnul, umřou. Všichni. Nepřežili by tu výšku. Spoléhají na mě. Musím vydržet!

Sténám. Bolí. Pomoc…

Ticho. Nikde nikdo. Zvláštní… Ruce. Spousty rukou. Doteky, starostlivé, pečující.
Jsou tak konejšící a příjemné.

Slyším hlasy. Inženýři! Jsou zpátky, po patnácti letech!
Tak pro to to ticho. Jsem odstavený. Prý únava materiálu. Prý potřebuju opravit a spát. Věru, na poslední chvíli. Málem se mi nohy podlomili.

Netušil jsem, jak jsem vyčerpaný. Děkuju…