Ze školních lavic

„Dneska si vás trochu prozkouším,“ ozvalo se po vstupu fyzikáře do třídy.

„Kohopak to vyzkoušíme, co?“ podívá se do třídy a pak zpět do knihy. „Tak to vezmeme hezky od prostředka. Tak třeba pan Macek,“ usměje se, jako by to byl nějaký interní vtip. Vlastně je. Macka zkoušel z posledních čtyř hodin třikrát. Scénář je vždy stejný.

„Macek dneska není,“ ozve se ze třídy.

„Není? Škoda. Tak Hošek! No jen pojď, pojď, nestyď se. Tak nám řekni definici elektrického proudu.“

„Elektrický proud je neuspořádaný pohyb volných částic s elektrickým nábojem, uspořádaným vnějším elektrickým polem,“ vychrlí žák.

„Hošku, Hošku, brzdi trošku.“

Prkno povolilo celkem bez potíží. Malá skulinka, abych zahlédl místnost a v ní prázdné police rozpadajícího se mobiliáře. Ještě jedno prkno a vytvoříme takový otvor, že se v klidu protáhneme. Okolní zahrada se halila tmou. Jen skrz plot sem pronikala světla z ulice. I tak nám poskytovaly dokonalé krytí.
Chvíli to trvalo, než si mé oči uvykly na tmu. Stanul jsem v místnosti, která připomínala malou halu. Na jedné ze zdí jsem matně zpozoroval obrovskou zející černou díru. Pomalu jsem k ní přiblížil, zatímco ostatní kamarádi pomalu pronikali otvorem za mnou. Opatrně jsem se otvoru dotkl. Byla to školní tabule.

„Tření je jev vznikající při pohybu tělesa v těsném kontaktu s jiným tělesem, přičemž je tím většinou míněno tření mezi pevnými tělesy,“ ozvalo se od tabule.
„Pane profesore, někde jsem četl, že třením vznikne elektrický náboj, je to pravda?“
„Máte úplnou pravdu, studente.“
„To tedy znamená, že mezi dvěma osobami může vzniknout i napětí.“
„Může,“ připustil profesor. „Ale jedná se o jiné napětí, než si myslíte. Tohle má fyzikální podstatu. A vy nezvedejte ruku, Málková. Podle toho, jak se každou přestávku tisknete k někomu jinému, byste musela být stožár vysokého napětí.“
„A teď si ještě napište - no už nic, zvoní.“

Před měsícem
Jahoda: "Jo, Indové! To jsou ty, který tancujou s těma zmijema, že jo?"
Učitelka: "No, skoro. Až na to, že jsou to kobry a tancují samy, bez Indů."
Jahoda: "Já bych si trsnul i se zmijí."
Učitelka: "To by vám bylo k ničemu, zmije nemají hudební sluch."
Jahoda: "Včera jsem hrál jedný zmiji na kytáru a vona se nádherně klátila do rytmu."
Učitelka: "Na základě jedné zmije přece nemůžete soudit, že zmije mají hudební sluch. Udělejte experiment, sežeňte víc zmijí, zahrajte jim a uvidíme, co z toho bude."
Dnes
Jahoda: "Měla jste pravdu, ostatní se klátily zcela náhodně."

Seděl jsem v přítmí učebny a tiše sledoval stíny, které světlo pouliční lampy vrhalo na přehlídku obratlovců. No, světlo vrhalo stíny… Jak jinak sdělit, že, že … jak může světlo vrhat stíny? Světlo může jen ozařovat. Prostě vrhat stíny můžou pouze předměty, které světlo zachytí na svém povrchu.
Tedy znova;
Seděl jsem v přítmí učebny a tiše sledoval stíny, které vrhalo sloupoví a rámy oken do místnosti na obratlovce. Obratlovce. Lovce… Ovce… Vlci…?
Vlastně, jaký je člověk pán tvorstva? Jaký! Houby pán. Jen domýšlivec, který se bojí vlastního stínu a svých myšlenek.
Seděl jsem v přítmí učebny a tiše sledoval stíny.