DMD č. 21 pro 21. 4. 2013. Téma: Stará škola

No super. Když mi máma nadšeně líčila, jak je to v Kalifornii úžasné a jak se mi tady určitě bude líbit včetně skvělé školy, co mi našli, opomněla zmínit jeden důležitý detal - ta škola je stará . A co hůř, bývala to misie.
To bude dobrý, jsou i horší věci, než tři sta let stará budova, zkusila jsem na sebe aplikovat milosrdnou lež. Ne že by to zabralo. Do svých pesimistických úvah jsem byla zabrala natolik, že mi to divné došlo až za deset minut. Koukla jsem pořádně okolo sebe - a fakt nic!
Tak moment, kde jsou sakra všichni duchové?!

Leta po válce
Hawkeymu je jakožto primáři po návratu z dovolené představena nová vrchní sestra přezdívaná Horký brambor - nikdo si s ní totiž neví rady. Je protivná, přehnaně pořádkumilovná a nesnáší flirtování na sále. Hawkey na ni však jde po svém, jakmile ji uvidí.
"Sestro, retraktor."
"Ano, doktore."
"Teď nůžky."
"Tampon."
"A pusa by nebyla?"
"Pro tebe vždycky, zlato." Odpověděla sestra.
"Beru tě za slovo. Šití."
Po operaci se kolegové ptají, jak je možné, že si od něj nechá to flirtování líbit.
"Víte, byli jsme společně v MASHi, byla to drsná škola. Tam se člověk naučí brát věci s humorem."

The world was changing, and nothing could stay the same.
Archbishop Michael Stainair, the head of the 'heretical and apostate' Church of Charis stood in the Tellesberg Cathedral, looking at the magnificent stained windows.
For some, he was the catalyst of all the changes.
But, for those who knew him, he was something like the eye of the storm.
Because in the world full of turmoil, he - by everything he was and did - showed everyone that even during these trials something prevails.
Three things - an echo from a different planet, a distant past - stay unchanged forever: Faith, Hope and Love.

Čelní stěna kostela svatého Václava, přepaženého na tři posluchárny, slouží jako promítací plocha pro projektor. V mohutných trezorech československé státní banky, kde se před nacisty skrývaly korunovační klenoty, se od té doby, co se robotická laboratoř odstěhovala ještě o patro níž, zabydlel archiv bakalářek. Dávno všichni víme, že tajná chodba ve čtvrtém patře vede na ochoz sousedního chrámu. Pánské záchodky v prvním patře zdobí nástropní freska.
Za ciferníky slunečních hodin, o kterých ještě před rokem nikdo netušil, posedávají v chodbě studenti horečně klapající do notebooků.
Nejnovější objevy na poli informatiky je třeba studovat v barokním jezuitském klášteře, to dá rozum.

Dostala se mu na stopu. Všimla si i té holky, kolem které se motal. Naštěstí, jak brzy zjistila, nebyla to nová... dárkyně. Měla silnou ochranu. To vypadalo, jakoby přesně věděla, s kým má tu čest. Albína se rozhodla - musí se s ní nějak spojit. A podělit se o vědomosti. Po dobu, kdy téměř nemohla kouzlit, měla dost a dost času hledat informace. Jeden její bývalý profesor jí obstaral povolení navštívit budečskou knihovu. Našla způsob, jak si s Damiánem srovnat účty. Problém byl, že ona nebyla ve stavu kouzlo provést. V téhle holce jí svitla naděje. Ale co když nebude ochotná...?

„Milouši! Narovnej se!“
„Ale mamá…“
„A zhasni tu cigaretu, víš, že máš podlomené zdraví! Doktor Cyprián povídal, že ještě pár let, a budeš potřebovat sanatorium ve Švýcarsku.“
„Plky.“
„No DOVOL? Já vím, co říkám! Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne.“
„Ach jo.“
„A vezmi si baret! Fouká.“
„Nechci.“
„Kam vůbec jdeš?“
„Do kavárny. Se spolužákem.“
„Máš štěstí, že ne na tenis! Sport se vůbec nesmí přehánět! Mnoho psů, zajícova smrt!“
„Ten zajíc mám být já, jo? Jdu, servus.“
Kluk drzá. Ale já se nedám! Jsemť ze staré školy, vím, že výchova se nesmí podceňovat.

Na okraji města stála stará školní budova. Ze zdí se loupala oprýskaná omítka a děti už dávno někdo vymlátil kamenem. Chodby zely prázdnotou a v zatuchlých třídách se místo lavic vršily leda odpadky.
Paradoxem bylo, že prázdná škola lákala děti daleko víc než škola v plném provozu; zde je na místě zamyšlení, zda děti skutečně odpuzuje škola jako taková nebo spíše její personál. Stará škola byla každopádně centrem pro bobříky odvahy a jiné společenské akce.
Znáte všechny ty vtipy o zapálení školy a podobně? Stará škola na okraji města byla každopádně tou jedinou oplakávanou, když přišel příkaz k jejímu stržení.

Vrátil se. Byla už tma, jako tenkrát, když sem přijel jako malý kluk. Hrad vypadal stále stejně impozantně, jeho stará dobrá škola plná magie a tajemství. Vzpomínky ale zaplašil, protože stále ještě bodaly více, než by chtěl. Ve Velké síni si pak musel uvědomit, že jeho místo už není u nebelvírského stolu, ale že bude sedět v čele s ostatními profesory, on, Remus Lupin.
Teprve teď si uvědomil, že již nějakou dobu skoro nedýchá. Napravil to a v hrudním koši ho bodla všudypřítomná atmosféra této staré budovy. Usmál se a McGonagallová, která zrovna zasedla na vedlejší místo, mu to oplatila.

Sbírání otisků, no dobře. Zvukové nahrávky, rozbory krve, dešifrování zpráv, soudní znalci, psychologové, psychiatři... jako by nebylo dost patologů. Dokonce i grafologové. Můj ty smutku, a ta hora papírů, kterou pro to všechno člověk musí vyplnit. Tomu všemu se říká nové metody. Obvykle fungují, jak by ne. Když už do něčeho vložíte tolik energie a peněz, mělo by to fungovat.
Penzista Mrázek si povzdechl. Dával přednost staré metodě. Obhlédnete místo činu, zapátráte v paměti, kdo, a dojdete si pro něj domů nebo do oblíbeného lokálu.
Mrázka těšilo, že je se svou metodou pořád statisticky úspěšnější než mladé kádry pátracího oddělení.

Zabzučel mobil.
"V Baker Street 221B bylo nahlášeno násilné přepadení. Vím, že tam ani jeden z vás už nebydlí, ale říkal jsem si, že by vás to mohlo zajímat," oznámil inspektor Lestrade a John ztuhl.
"Co chtěl?" ptal se na oko bez zájmu Sherlock.
"Zaútočil na paní Hudsonovou!" řekl John. Sherlock zvážněl a oba se kvapně vydali k Baker Street.
Jejich obavy se ale nenaplnily. Paní Hudsonová nejevila sebemenší známky zranění. Jen zkrvavená podlaha předsíně a zkroucená pánev mezi důkazy naznačovaly, jak setkání s násilníkem proběhlo.
"To víte, jsem ze staré školy, dvakrát mě na stejný trik nedostanou," usmívala se.