DMD č. 6. pro 6. 4. 2013. Téma: Klácení zmijí

Trest nastoupíte v sobotu ve čtrnáct hodin. Hlaste se v arboretu profesorce Prýtové.
„Ukaž, máš to samý?“ mávala Ginny vzkazem. „Jo, před chvílí mi to kolejní poslala.“ zakřenila se nadšeně Lenka. „Co je s tebou? Tebe nežere, že máš trest se Zmijozely?“ překvapilo zrzku. „Ne, protože vím, co dostaneme za práci.“ „Řekla jsi práci?“ Pousmání. Dvojité.
„COŽE? Jsme kouzelníci, čistokrevní kouzelníci, nebudeme tady šaškovat, navíc bez magie! Na práci mají Bradavice skřítky!“
„Kroťte svůj jazyk, Zabini.“ mile se usmála profesorka. „Mizející ořechy je nutno sklátit ručně, jsou zrovna tak kouzelné jako vy.“ mrkla.
Ginny se nepěkně zašklebila. „Takže klácení zmijí…“

"Prý nemohli splnit příkaz, že nenašli žádné zmije. Tady o tom napsali zprávu," podal Haldir svitek Celebornovi a čekal po elfsku klidně.
"Jaké zmije? Já přeci o zmijích nic neříkal," vzal si vzkaz a začal nahlas číst.
"Pane, sice bychom neskonale rádi pokláti...," zmlknul raději a přelétl zbytek textu jen očima. Haldir dál klidně čekal.
"Já ti říkal, že bude průšvih přenášet příkazy přes hobity! To si hráli na tichou poštu?! Vzkázal jsem, že je lesu třeba kácení jedlí. A oni elfům řekli, že mají klátit...," poklesnul Celebornovi hlas.
"Tak to je jediné štěstí, že tu žádné zmije nežijí, že?"

Antonii se už nějakou dobu zdálo, že Laura není ve své kůži. Skamarádily se ještě ve škole (obě byly v koleji Hadů), ale takovouhle ji nikdy neviděla. Laura teď bývala unavená, nesoustředěná a málomluvná. Antonie měla dokonce podezření, že její kamarádka přestala používat magii. Dělalo jí to starosti. Dnes se k Lauře doslova vnutila na návštěvu, pevně rozhodnutá zjistit, co se děje. Chvíli pily čaj, povídaly si o hloupostech, než se Antonie rozhodla přejít k věci. Laura, bledá, s kruhy pod očima, tvrdila, že to nic není; až do chvíle, kdy se jí podlomily kolena a sklátila se k zemi.

Dobré odpoledne, studenti. Vítám vás ve svých sbírkách. Jsem velice rád, že jste se výjimečně dostavili včas. Objevili jste ve svých mobilních přístrojích funkci Organizér s možností nastavení upomínky?
Připravil jsem vám nenáročný úkol. Nebudete potřebovat žádné pomůcky kromě propisovací tužky. Půjdeme do uličky šestnáct. Laskavě mne, prosím, následujte.
Nikoli. V uličce šestnáct nejsou pavouci, nýbrž hadi.
Stůjte, prosím. Milí studenti, věřte mi, že upozornění na absolutní bezhlučnost nemám na dveřích bezdůvodně. Zdejší duchové jsou velmi nepokojní. Pokuste se jít tiše. Velice tiše.
Omezte své pohyby. Klátíte se jako zmije před hluchoněmým zaklínačem. Dnešní úkol je pro vás jako stvořený.

Kbelík vody, měchuřina, hůlka s provázkem. Asistent Spálený Kvák zkontroloval naposledy rekvizity připravené pro obřad Klácení zmijí.
Vzpomněl si s chvěním, jak se ještě jako učedník zeptal, proč Klácení zmijí, když v obřadu žádná zmije nefiguruje a klátí se pouze vykonavatel obřadu nad stolem. Za nevhodnou otázku stokrát napsal "nebudu pokládat nevhodné otázky", za náznak neschváleného vtipu v ní dostal výprask konopným provazem namočeným v ananasovém pudinku. Z ananasu dodnes zvrací, modřiny z výprasku se hojily dva týdny.
Dnes je chytřejší. Žádné otázky, ani náznak pochybností, a hlavně - žádný neschválený humor.
A to byl vlastně i smysl obřadu Klácení zmijí.

Vzala ručník do ruky a nohy na ramena. Utíkala tak daleko, co jí dech stačil, a najednou se ocitla v Lékořistánu, kde v řekách tečou kameny, ze země místo kořenů trčí klávesy a v chlívkách se chovají maršmelouni. Postavila si tam dům z fidorek a do léta z něj okousala čokoládu. Léto… Na léto tam byl spoleh, ne jako předtím doma!
Pozvala svého doktora na návštěvu, samozřejmě. Tolik nesobeckosti v ní ještě zbylo. Nechala přistavit lavičku pod zmijovník a když bylo slunce melounově žluté, zatřásla tím stromem, až pršela háďata. To aby dokázala, že není nahraditelná. Sobě. Jemu. Jim oběma.

They're all vipers, Shizuki had always known it, so she will do what is needful. Her father had wanted a son, but she can do as well as any son, or better.
She's gonna do it the way father taught her: the daggers in the belt of her kimono, poison in the ring on her finger, a piece of string curled around her wrist. You have to get them young, like weeds, before they smother everything that could be good.
Her friends smile when Shizuki comes to lessons next day, but she knows what must be done. They're all vipers.

Postel vrže, žena leží na zádech, nohy roztlemené, oči do stropu, obličej nic moc, tělo ochabující - zub času už hlodá. Mirek se na ni radši nedívá a prostě píchá, ale není to ono, ta zmije se nesnaží a Mirkovi zkazí celou náladu. Dá jí facku a sleze z ní.
Sice je to svinstvo, ale dceři je patnáct, pevnej zadek a prsa jak balóny, kundičku má luxusní, to je ono… ale nějak se nic neděje, Mirkovi visí, protože to háďe furt jen řve.
Mirek si ho honí, zmije jedny za nic nestojí, jen kvůli tomu se udělá na stranu se svaloušem.

Můj otec nestál za mnoho, ale děti se mi vyvedly. Hygieia, Meditrine a Panakeia jsou čistotné holky a Telesforos se taky ve světě neztratí. Ovšem jak říkával Cheirón, jednou jsi dole, jednou nahoře. Za služby pro lidstvo jsem dostal nejdřív 30 kA/100 MV a pak místo na ekliptice.
Bydlení je to luxusní, Helios si ho začátkem prosince nemůže vynachválit, a líbí se i zmiji. Jen ji štve, že je na dvě půlky. On si totiž Hercules zopakoval svůj oblíbený dětinský vtípek. Takže v tom děláme astronomům binec: Serpens Caput a Serpens Cauda se klátí samostatně a já to držím uprostřed.

„Každý z nás má jiného koníčka a já mám, pravda, trochu neobvyklého,“ začal své vyprávění kluk těsně po dvacítce.
„Nevím, kdy přesně moje závislost začala, ale už tím trpím víc než tři roky.“
Psycholog pokýval hlavou, ale do hovoru nevstupoval.
„Sám pro sebe to nazývám klácení zmijí.“
„Zajímavý název.“
„Znáte ty starší nepříjemné ženské, které neustále musí něco pomlouvat, všechno dělají lépe, všude byly a na každou situaci mají ideální řešení.“
„Ano, takové znám.“
„Tak já se snažím dostat jich co nejvíc do postele a pak je hned opustit.“
„A daří se Vám to?“
„Jsou jich stovky a pronásledují mě.“