Téma č. 0 pro 27. 3.: Příklad

Nesoutěžní. Varování: Drastické. 15+
Pokračování drabblete: Snění
Nebylo to hned.
Chvilku.
Jednu.
Dvě.
Hodiny.
Snad.
Znovu se milovali.
Ale už si nelehli.
Konečně byli dva.
Zkoušeli dveře.
Šlo to.
Vždy pro dvě ruce.
Malá kuchyňka.
Ložnice.
Jedna postel.
To chvilku rozdýchávali.
Věděla to?
Chtěla?
Chvilku vanul chlad.
A pak.
Hodili to za hlavu.
Koupelna
Pro dva těsná vana.
Občas výhoda.
Konečně čistí.
Vzrušení.
Vyzkoušeli postel.
Nádhera.
Úžasné.
A pozděj se v ní opravdu dobře spalo...
Chyběly jen vchodové dveře.
Poštovní schránka.
Zvonek s nápisem
Kim a Ian.
Svoboda.
Zbývaly poslední dveře.
Trocha strachu.
Co najdou.
Chlaďák,
Otevřeli a beze slova zavřeli.
Nebyly tam jen ty dva malíčky...

Nesoutěžní. Varování: Drastické. 15+
Pokračování drabblete: Oči
Díval se.
Na ni.
Nešlo přestat.
Nevěděl proč, ale nešlo.
Uplynulo pár hodin.
Pro ně to byla skoro věčnost.
Trochu pokousaný.
Bez přeměny.
Poškrábaný.
Měla v sobě vlka.
Připadal si hloupě.
Nedodělaný upírek.
Vstal.
Potřeboval rozhýbat.
Stejná místnost.
Stejné prohlubně.
Stěny.
Stůl.
Pouta.
A kromě zbytků krve.
Už jen ona.
Spí.
Už si chvilku povídali.
Minulost.
Probírali.
Zbývala.
Budoucnost.
Sny a život.
Posadil se.
Vedle ní.
Díval se.
Zase.
Sledoval každou křivku těla.
Krása.
Sen...
Polibek.
Něco zamumlala.
Ještě ve spánku.
A najednou.
Byla úplně vzhůru.
Na půli cesty k přeměně.
Ne
Usmála se.
Pokrčila rameny.
Ještě si úplně nezvykli...

Nech je toto drable na tému nula

Prostě tvůrčí absťák... Nemohla jsem si pomoct
-----
Když oznámil, že se hodlá oženit, způsobil tím doslova poprask. Místo, aby dal na rady své matky a vzal si příklad ze svých bratrů, kteří si našli slušná a spořádaná děvčata, jim přivedl do domu malou pohromu. Ta zrzavá cácora rozhodně nesplňovala představy jeho rodičů o ideální manželce a každý, otcem počínaje a mladší sestrou konče, se mu snažil sňatek rozmluvit. Vždyť je tolik jiných děvčat! Ale on si stál na svém a nesnažil se vysvětlovat, proč o žádnou z těch znuděných slečinek nestojí. Sám to vlastně nevěděl. Ale jedno věděl jistě. On se se svou nastávající rozhodně nudit nebude.

„Nemůže to být těžké,“ pronesl Scorch, zatímco jeho kolega Sev seděl u stolu na palubě lodi El-Hréran, čistil si zbraň a mlčel. Scorch obstaral všechno mluvení za oba. Tak to mezi nimi fungovalo.
„Vezmi si příklad z těch citlivků z jednotky Omega. Nejsme o nic míň fešní než oni. Koneckonců jsme kloni. To by v tom byl sith, aby si každý z nás nenašel lepší partii. Na palubě jsou tři ženské, stačí si vybrat. Tak co říkáš? Chceš padawanku nebo mistryni? No dobře, že jsi to ty, nechám ti mistryni. Nebo radši pilotku? Ale neměl by sis klást malé cíle.“

Fandom: Království ostrovů
Jedná se o můj originální svět
„Máme jedno zrno ječmene. Když ho zasadíme, vyroste deset klasů. Pokud každý z klasů obsahuje osmdesát zrn a všechna sklizená zrna zasadíme, kolik jich budeme mít za dvanáct let?“
Caleb se trápil. Na počty byl už trochu starý, ale stejně se to chtěl naučit.
Jeho otec zádumčivě pozoroval synovo snažení při procvičování úloh. Ani on nebyl v počítání dvakrát zběhlý. V jiných věcech ale ano, opravdu.
V očích se mu raráškovsky zablýsklo.
„Když máš ten ječmen a dvanáct let, mladej, tak pro tebe mám jinej příklad.“
„Jo? Jakej?“ zmateně opáčil Caleb.
Přistála před ním sklenice poloplná živého zlata.
„Dvanáctiletá. Okoštuj.“

Mary Bennetová se zájmen sledovala diskusi mezi panem Darcym a Elisabeth, když ale rozhovor
přerostl v otevřenou hádku, opustila salón a vyšla do parku. Na Pemberley se jí vždy nejlépe přemýšlelo venku; kráčela po cestičkách vysypaných pískem a uvažovala o svém příštím románu.
Jakmile se zbavila zlozvyku, kterým trpěla v mládí, totiž předvádět své intelektuální schopnosti ve snaze upoutat pozornost, zjistila, že jí literatura i hudba přináší opravdové potěšení. Netoužila následovat příklad svých sester a staropanenství ji netrápilo. Byla naprosto šťastná, což se o Elisabeth žijící v nepodařeném manželství říci nedalo.
Nový příběh.Rodiče a pět dcer. Potřebují nějaké jméno.
Austenovi?

Varování: Obsahuje jen tolik zla jako svět kolem nás. Bohužel.
To sklo ve dveřích rozbít nechtěl, průvan mu je nečekaně vytrhl z ruky. Jenže nikoho to nezajímá.
„Vypadni, darebáku, nebo se neznám. Fakt lituju, že nemůžeme používat tělesné tresty!“ zaburácí učitel a trochu drsně ho vystrčí ven.
Cestou přes park zahlídne, jak nějaká ženská pohlavkuje caparta, že si cpe do pusy písek. Přijde mu to k smíchu.
Domů se mu nechce. Tátův pozdní návrat většinou znamená matčinu následnou nepřítomnost v práci. Mejkap nezakryje všechno.
S partou je líp. I když…
„Hele, vole, já na to DVD zapomněl. Dovalím ho zejtra, jo?“
Dlaň v kapse zasvrbí chutí praštit. Ignoruje to.
Zatím.

Parodie na spisovatelskou krizi.
---
Zhrzený amatérský spisovatel seděl u psacího stolu. Znechuceně odhodil tužku. Zařval. Zaúpěl. Záviděl všem těm dokonalým a brilantním spisovatelům s milióny na kontě. Záviděl, oh, jak jen jim záviděl.
Zašklebil se. Zívl. Znavený odsunul židli a shýbl se, aby zvedl tužku. Zalezl pod stůl. Zaslechl hluk. Zvedl hlavu. Zaúpěl strašnou bolestí.
Z hlavy mu crčela krev. Zapomněl na poličku pod klávesnici. Za dobu, kdy ji nepoužíval, to bylo snadné.
Z pod stolu se soukal opravdu velice pomalu. Zasténal. Zachytil se židle, aby mohl vstát. Zatočila se mu hlava. Za zády mu zamňoukala kočka. Zabolelo to. Zasténal. Zvedl ruce k hlavě.