Pod haldou

Vyslechnout starého Gajdoše se uvolil Jožka.
„My s Rudou ho zname. Je to stryc kamarada našeho taty.“

Postarší muž měl dobrou náladu.
„Tak co synci, co pořad robite?“
„Sme se chtěli optat, proč vašeho syna zabasli.“
(Jožka neměl talent na chození kolem horké kaše.)
Pohoda odtekla jako struska při odpichu. Gajdoš zbrunátněl.
„To ten hajzel, co už tyden leži na krchově a dobře tak! Slyšel, že muj synek vypravi cosi o Pařiži a hned ho prasknul, že chce utect za kopečky. A on o tem enem tak basnil. To je hřich?“ odplivl si.
Kluci vykulili oči. Motiv by tu byl.

Tatínek byl známý vtipálek, až to Andulu zlobilo.
Když jí v první třídě vypadly přední zuby, a navíc nešlo sčítání, cvrnkl ji do nosu: „Počitat sa nauč. Ošklive děvuchy nemužou byt eště aji hlupe,“ když zlobila, smál se: „Ty si hotovy muzikant, umiš dobře hrat na nervy.“
Věděla, že to tak nemyslí, protože jindy ji ujišťoval, že je nejbáječnější holčička na celém světě.

Dopisy jako by psal někdo jiný. To bylo pokaždé – Buď hodna, posluchej maminku, dobře sa uč, nezapomeň krmit kroliky...
Toužila si přečíst aspoň jeden vtip. Ale měla pocit, že se ho dočká snad až za sto let.

Jako prodavačka byla odjakživa zvyklá na lidi kolem. Úslužná, ochotná, schopná sehnat leccos i v době přídělového systému. Nebylo to obtížné, i její muž se přičinil.
Pak ho zavřeli. Dopisy jednou za měsíc, návštěvy ještě řidší.
Soudruzi usoudili, že žena šmelináře nemůže zastávat zodpovědné místo v socialistickém obchodě. Do hutí s ní!
Když jeřábem vysoko nad zemí přenáší náklad sem a tam, pozoruje lidské mravence dole. A když se unavená vrací domů, sousedi se z opatrnosti odvrací. Nakonec, už ji nepotřebují.
Pro Andulu dokáže vyloudit drobný úsměv, ale vzpomínka na mužovu lehkomyslnou veselost bodá do srdce. A lůžko je studené.

Když ostatní Libušku přiměli, aby vyslechla soudružku sama, poradila si. Nakonec, babička taky bývala učitelka.

„Víš, ne že bych schvalovala její názory, ale je mně jí líto.“
„Ale ona není hodná!“ namítla Libuška.
„Zatrpkla, zažila hodně zlého. O rodiče přišla ještě před válkou. Dala se k odboji, zamilovala se do jednoho soudruha od nich. Zastřelili ho během osvobození.“
Libušce se sevřelo hrdlo.
„Pak byla sama. Vůbec se nedivím, že se na toho mladíka tak upnula. Pohledný, příjemný, perspektivní... Co na tom, že o pár let mladší.“ Babiččin pohled zpřísněl. „Jenže pak se zmínila o dětech. Zalekl se a utekl. Lotr!“

„Koho budem vyslýchat dneska?“ zeptal se Aleš dychtivě.
„Naši soudružku učitelku, hlásíš se dobrovolně?“ zašklebila se Andula. „Bude tě příští rok učit, aspoň se blíž seznámíte. A vůbec, prý jsi vzorný žák, tobě to projde.“
Aleš se otřásl. Blíže se seznamovat nechtěl.
„On je vzorny, bo sa boji,“ zastal se ho Ruda. „A ja myslim, že by tam měl jit kerysi z vas staršych. Na vas už nemože,“ vyloučil šikovně i sebe.
„Já byla u Bulhara,“ bránila se rychle Andula.
„Si myslite, že ju chcu eště vidět?“ uzavřel Jožka.
Všechny pohledy se upřely na Libušku.
„Co kdybychom šli všichni?“ pípla.

„Měli bysme vyslechnout podezřelé,“ navrhla Andula, která měla přečtené všechny detektivky v Libuščině knihovně.
„Fajny napad. Zajdeš za Bulharem,“ opáčil Jožka.
„Já ho nepodezírám,“ protestovala marně.

„Víte...“ začala, a pak se do toho vrhla po hlavě. „Proč jste se pohádal s tím zabitým?“
Začal křičet. Andula se přikrčila. Teprve po chvíli jí došlo, že nekřičí na ni, ale na podezíravé esenbáky, smůlu, život vůbec, a hlavně na mrtvého, který ho podvedl a vydíral. Pochopila i to, že je první, komu to prozradil.
Klukům to neřekla. Mysleli by, že je vrah. Ale on určitě není!
Jenže střípek pochybností v ní zůstal.

Sešli se na půdě bytového domu, kde bydleli kluci.
„Musime sepsat, co vime o tom zabitym,“ rozhodl Jožka. „Aleš, mydli pro pero.“

Vzpomínali, co kde zaslechli a Ruda usilovně zapisoval:
Meno: Miro Přybyl
Stary: dvacať
Přychod do Ostravy: duben
Odkial: asi z Třynca
Kde robil? V huťach
Pero skřípalo.
„Ještě napiš, že předtím...“ začala Libuška, jenže Ruda zatlačil na ocelovou špičku příliš silně, násadka se zlomila a na papíře se objevila obrovská inkoustová skvrna.
„Co je to za blbe pero?“ zanadával.
„Asi... únava materiálu,“ zakoktal se Aleš.
„Smol na unavu a doval tužku.“

Když sepsali poznámky znovu, na cosi zapomněli.

Jožka naplánoval večerní pátrání u hospody.
„Bo se možem zas čehosi domaknuť.“
Aleš zrozpačitěl.
„Mám průšvih, dneska nemůžu.“
„Zajdeme k vám. Vysvětlíme, že jsme dostali prázdninový úkol – pozorovat hvězdy,“ navrhla Libuška.
Plán tak docela nevyšel. Alešův otec vážně vyslechl jejich horování o zářivých hvězdách na noční obloze, a pak jim dal příkaz, aby šli za ním. Beze slova rázoval ulicí pár kroků před nimi, až se zastavil před vstupem do hutí. Ukázal nad bránu.
„Tady máte nejzářivější hvězdu ze všech. Má pět cípů jako pět prstů dělníka a je rudá jeho krví.“
Konečně pochopili, odkud Aleš ty své řeči bere.

Osud mladšího bratra je těžký. Vždycky menší, slabší, pomalejší; vždycky pozadu. Ruda Jožku obdivoval, ale občas ho neuvěřitelně štval. Pak si přál být Vinnetou a mít za přítele ušlechtilého Old Shatterhanda, který bratry nekomanduje.
Jenže těžko být Vinnetouem s tím, co měl na hlavě. Oběma klukům tatínek zkracoval vlasy každý měsíc takřka do ztracena. Jožkovi to bylo fuk, ale Ruda si přál hřívu alespoň o chlup delší. Dokázal ji vydyndat jedině o prázdninách.
Když pak na houpačce zavěšené na staré jabloni létal až k oblakům, vítr mu hvízdal kolem uší a čechral odrůstajícího ježka, připadal si úplně jako náčelník Apačů.