Pod haldou

Tak já tedy začnu se svým seriálem Pod haldou.

Příběh se odehrává v roce 1955 v Ostravě Kunčicích. Měnová reforma je ještě pořád nezhojená rána, ale jsou tací, kteří vzhlížejí k zářným zítřkům.
Novou huť nazvanou po vůdci lidu Klementu Gottwaldovi sotva dostavěli, do Ostravy se díky ní stáhly tisíce lidí kdoví odkud. Po setmění není radno vycházet. Potulovat se kolem hospod už teprve ne.
Partě dětí, které vyrůstají ve stínu ostravské haldy, jsou dospělácké problémy šumafuk. Daleko více je zajímají začínající prázdniny a dobrodružství, která si chtějí užít. Během jednoho z nich však narazí na problém přímo kolosální, takový, který se bude týkat úplně všech - těch malých i těch dospělých.
Jen drobné upozornění, příběh bude zcela realistický, nečekejte žádný fantasy prvek.

Pokračujte rovnou na první dílek příběhu zde

Další dílky jsou propojeny, takže stačí sledovat odkazy v závěrečné poznámce.

Uplynul týden a vzrušení v Kunčicích se utišilo. Jen Ivanovu otci, významnému dělnickému předákovi, se všichni vyhýbali.
Andule zmizely kruhy pod očima a Bulhar jí věnoval velký koš raných meruněk.
„Uděláme koláč,“ navrhla nadšeně Libuška a ujala se velení. Andula směla pomáhat, kluky k pečení nepustila.
Moučník se povedl přenáramně. Na ochutnávku pozvali i Bulhara. Libuška velkým nožem krájela voňavé kousky, pro které se natahovaly lačné ruce. Poctivě podělila všechny.
„Kdo te vaši partyji vlastně veli?“ zeptal se Bulhar zvědavě.
„Včil asi Libuška, bo umi fajny kolač,“ usoudil s plnou pusou Jožka. Pak se zeptal: „Eště cosyk zbylo?“
Byly prázdniny.

Jsou téměř u řeky, když ticho rozrazí rykot hlasů. Ivan zaváhá, pak Andulu prudce odstrčí a rozběhne se po můstku. Dívka se kutálí dolů, otlouká o balvany.
Muži běží jako smečka, Aleš za nimi. Zahlédne kamarádku a seskáče k ní. S ním starý Bulhar.
„Si dobra, děvucho?“
Kde se vzal? Záhada ze všech největší. Současně zázrak. Dívka kývne.
Bulhar ji nechá na starost Alešovi. Brodem míří na druhou stranu. Odříznout cestu.
Z lovce je kořist. Nemůže tam ani zpět. Jediná cesta je vzhůru...

Muži se zarazí. Shora se line rudá záře a ohnivé peklo. Ozve se výkřik.
Struska se postarala.

Nohy buší do země. Za sebou v houstnoucím šeru matně zahlédne dvě postavy. Ta menší se vzpírá.
Musí sehnat pomoc. Ale kde?
Za klukama to nestihne. Taky, co by zmohli proti takovému debilovi? A všichni si mysleli, jaký je úžasný. S tou jeho motorkou a sladkými úsměvy.
V hospodě to hučí. Zaváhá. Večer si tam nikdy netroufl. Už jen číhat s ostatními pod oknem bylo hrozné. Ale...
Vrazí dovnitř. Hluk ho přibije k zemi. Pak kdesi najde sílu, aby ho překřičel.
„Rychle! Ivan chce zabít Andulu!“
Chvíle omračujícího ticha.
Ven se vyhrne dav samozvaných zachránců. Aleš polkne. Snad to stihnou.

Pusu jí zavázal hadrem umazaným od oleje. Ve tváři mu podivně poškubávalo. Najednou se pramálo podobal člověku.
„Musim tě zamordovať, bo tu chcu zustať s Jitku. Potřeti je to jak nic.“
Němou otázku ve vyděšených očích přečetl bezchybně.
„Prvni byl ten synek na vojně, co měl prachu, jak hrachu. Kde si mysliš, že sem vzal na motorku?“
Odpovědět mohla jen těžko, ale Ivan i tak divoce pokračoval: „Jenže Miro to viděl, on vojančil se mnu. Pak ze mňa tahal jednu stovku za druhu."
Svázal jí ještě ruce a táhl ven.
„Poď. Nikdo ťa nenajde. Struska se postara.“
Vzpouzela se marně.

Andula usoudila, že Ivan ještě neprozradil všechno. Našla ho v dílně utahovat šrouby na motorce.
„Máš čas?“
Jen zavrčel.
„Hele, tady visí ta bunda, co ti tak sluší!“ pokračovala v nezávazné konverzaci. „Ale od něčeho sis ji umazal.“
Ivan strnul.
„Nehmatej na to!“ vyjel na ni.
Najednou se jí všechno propojilo. Rezavé skvrny na rukávu, montážní páka v Ivanově ruce a vzteklý hlas, který konečně poznala.
Pochopil okamžitě. Než stačila vykřiknout, zacpal jí pusu.
„Kačo pitoma! Musela ses do teho michat? Teď tě budu muset tež zabit.“
Ani jeden z nich netušil, že je pozoruje ještě jeden pár vyděšených očí.

Potřebovali zjistit, kdo je ten neznámý, kterého slyšeli v hospodě nadávat na zavražděného. Vydali se za Ivanem, který se jako zdroj informací docela osvědčil, jenže ho zastihli uprostřed prudké hádky s Jitkou. Ječela jako siréna na začátku směny.
„Se musiš usmivat na všecky ženske, co vidiš?“
„Ale nejvic na tebe, moja, to přece viš!“
„Pravě, že nevim! Dyť ty se robiš, jak bys byl jediny chlopek v okoli!“
Andule se zdála její hysterie trochu přehnaná, i když doma slyšela, že Ivan opravdu uhání kdejakou ženskou z Kunčic. A ony mu to žerou...
Nejspíš proto, že je hezčí než král Miroslav.

Do rozhovoru s horkokrevným cikánem se nechtělo nikomu. Pak si Libuška vzpomněla na úspěch nepřímého výslechu.
„Ivan ho musí znát, je v hospodě pořád,“ prohlásila.
Dohodli se, že to bude jediný dospělý, kterému prozradí, proč se vyptávají.

„Ten cigoš to byt može,“ připustil. „Miro si z něho robil srandu, že něvi, ktora je jeho mama. Mal v tom burdel, bo matka je dycky ista, otec neisty.“
Sečtělá Libuška přikývla a Ivan pokračoval: „A taky chlop ide hned na nože.“
„Zabili ho tupým předmětem,“ podotkl Aleš.
„Nož nebo montpaka, to je fuk,“ mávl rukou Ivan. „Jak uraziš ciganovi mamu, je zle.“

Seděli na klandru a dumali.
„Ten zabity byl pěkny hajzel,“ kopal Jožka do země a vířil prach.
„Vůbec neměl socialistický přístup k životu,“ souhlasil moralisticky Aleš. Nikdo se nenamáhal mu odporovat.
Libuška váhavě pronesla: „Mně je teď skoro líto i soudružky učitelky.“
„Mi ne,“ naštvala se Andula, ale hned dodala: „Ale byl to hnusný vyděrač a vlastně si to zasloužil.“
Podívali se po sobě.
„Necháme toho?“
Váhavě přikývli.
Vtom přilítl Ruda, celý uřícený.
„Sebrali Bulhara!“
„Ne!“ vyjekla Andula.
Tohle změnilo všechno. O Bulharově vině najednou nebyl přesvědčený nikdo.
„Budem pokračovat, ale musime honem, než ho pověsiju,“ rozhodl Jožka.
Souhlasili všichni.