Aldorma - Inkoustové stezky

Když Ryko vstoupil do pokoje, Irena právě zírala do zahrady.

„Veverka má zase mladé?“ zeptal se.

Irena zavrtěla hlavou, položila si prst na ústa a ukázala pod starou jabloň. Ryko vykoukl a uviděl Robina, jejich nejmladšího syna… s knihou?

„Není to Rylan?“ šeptl. Dvojčata sice nebyla jednovaječná, ale i tak vypadala skoro stejně. Lišily se hlavně jejich povahy – Robin nikde neměl stání, Rylan upřednostňoval hudbu a knihy.

Irena znovu zavrtěla hlavou. „Takhle tam sedí od rána. Nikdy jsem neviděla, aby u něčeho vydržel tak dlouho v kuse.“

„Co je to za knihu?“

„Ten cestopis, co jsi mi přivezl z Tristu.“

Když mu řekla, že s ním už nechce sdílet stan, byl Robin v šoku. Nechápal, proč se tak po tolika letech rozhodla. Moc dobře však věděl, že nemá cenu ji přesvědčovat. Nebyla tvrdohlavá, jak o ní ostatní z kmene říkali, jen si pevně stála za svým názorem. Právě proto ji miloval. 

Teď ale stál před jejím stanem a v rukou držel prázdný deník, který mu věnovala, aby do něj vepsal novou část svého života. 

"Vím o někom, kdo tě ocení víc," pronesl Robin do ticha, když se rozhodl, že nová etapa může být vlastně staronovou. Zbývalo jen sehnat jelení parůžky. 

Svatební obřad v Hareně byl až na jeden detail shodný s těmi, které Sandrik a Robin znali z Aldormy a Tristenolu. Tím detailem byl závěr svatby. V tu chvíli všichni svatebčané uchopili do rukou svíce a nechali nevěstu, aby jim je zapálila. Ta se poté všem uklonila a společně s manželem odešli do svého nového domova.

Poté, co se za nimi zavřeli dveře, začali hosté postupně sfoukávat svíce. Robin, Brett a Sandrik sfoukli své mezi prvními. Poté sledovali, jak zhasíná jedna svíce za druhou, až nakonec ve tmě plápolala jediná.

Pak otec nevěsty sfouknutím svíce symbolicky ukončil dětství své dcery.

Inkoustové stezky na mapách dávno zaschly. Na cestopisy popisující časy klidné i dech beroucí pomalu padal prach.

Na cestu vyrazili ve třech. Z poslední se vrátili jen dva. Nalézt společnou řeč už však nedokázali. Jejich cesty se rozdělily…

Čas však utopí každou ostrou hranu. Bolest a žal pozvolna vymizí a zůstanou jen krásné vzpomínky. Je jen třeba udělat první krok.

-*-

Poslíček donesl balíček obsahující prázdný deník a jelení parůžky.

Pochopil a bez jediného zaváhání přijal nevyslovenou nabídku.

Sbalit se mu trvalo jen pár chvil. Jako poslední do batohu přibalil Theoský slovník. Nepotřeboval ho, ale věděl, že tím rozbije případné ledy.

Trojice stála na palubě a pozorovala vzdalující se břeh. Pro všechny to bylo poprvé, co opustili kontinent. A i když to bylo pouze na krátkou dobu, byl to zvláštní pocit. Brett měl najednou pochopení pro ty dva kluky. Poprvé poznal ten pocit nadšení z neznáma.

Trojice stála na palubě plné lidí a přesto jim přišlo, že jsou sami se svým snem. Pro posádku nebyli ničím. Jen přítěž, kterou jejich kapitán vzal na palubu.

Jim to nevadilo. Měli za sebou půlku z první části jejich cesty. Zažili mnohé a věděli, že mnohem víc je ještě čeká. A nemohli se toho dočkat.

Zdálo se, že se na trojici začalo usmívat štěstí. Zanedlouho měla přijet loď s nákladem zboží z Tristenolu, která se měla zdržet jen nezbytně nutnou dobu, aby vyložila část zboží a naložila potraviny a vodu pro zbytek cesty.

Brett se pokoušel je na tu loď dostat. Bylo to složité vyjednávání a stálo ho to nemálo času a hlavně peněz. Navíc se na cestu museli upsat jako členové posádky a čekala je tak dost nepříjemná práce.

„Až napíšu domů, že platím lidem za to, že mě zaměstnají,“ povzdechl si Robin. „Minimálně bratr se potrhá smíchy. Na poli pracovního trhu jsem pohořel.“

Sandrik odcházel od cikánky v hlubokém zamyšlení. Byť mu nechtěla nic říct, dokázal ji přesvědčit a odnášel si tak vědomost, o kterou nestál.

Na cestu tři vstoupili. Pokud na ni budeš setrvávat za každou cenu, může se stát, že jeden padne a jen dva se z ní vrátí, nesla se za ním ozvěna slov cikánky.

Sandrik uvažoval, zda se svého snu nevzdat. Na světě bylo množství knih, které by člověk za život nestihl přečíst. Proč psát další?

„Proč však vzdávat své sny?“ zašeptal. „Snad mohu jednou být sobcem. Vytrvám. Chci pokračovat. A pokud to bude třeba, budu tím padlým já!“

Ve víru oslav se Sandrik dostal do části města, kam by se jindy neodvážil vstoupit.
Světla ubývalo. Zvuk muziky utichal. Ze zdí domů proudil nepříjemný chlad.

Sandrik se však nedokázal otočit a vrátit se zpět do bezpečí. Jako by ho něco táhlo dál. Pokračoval, dokud nedošel k domu, z jehož otevřených dveří se linulo příjemné měkké světlo.

„Vejdi s čistým srdcem a jménem přítele na rtu. A já ti povím, kam bude směřovat tvůj osud,“ ozval se hlas staré cikánky.

Sandrik vstoupil a vyslovil jména svých společníků.

„Jsou příběhy, které se neodvážím vyslovit ani ve zdejším podsvětí,“ zašeptala cikánka strachy.

Putování pouští se nachýlilo ke konci. Brett, Robin a Sandrik spolu s karavanou dorazili do města v deltě řeky Uny, které se neřeklo jinak, než Jižní Harena. A navíc, jak brzy zjistili, přijeli právě včas na výroční oslavy.

Robin se Sandrikem byli nadšení. Těšili se, jak si oslavy užijí a jak je poté popíší ve svém deníku. Jen Brett se tvářil zoufale.

„No tak! Bude zábava! Víno, ženy, zpěv!“ smál se Robin.

„A tanec,“ povzdechl si Brett. „Sviňskej tanec. Harenští neumí tančit. Pusťte prasata na ulici a bude to lepší podívaná.“

Robin se Sandrikem museli večer uznat, že jim nelhal.