Tenkrát na světě

Drobounká ručička sevře její malíček, dítě se nadechne, zkřiví tvářičku a ona ho okamžitě umlčí prsem. Je maličké, nedomrlé, ale pláče hlasitě. Jenže ona je taky vyhublá, hladová, vyčerpaná, mléko se netvoří, ví, že je to jen otázka času. Kalná řeka přitahuje pohled jako magnet a vědomí toho, co musí, ji dusí černou nicotou. Pláč znamená prozrazení, prozrazení smrt. Jich všech. Němci nemají slitování, tak jako oni nemají slitování s nimi.
A přece tu stojí a nemůže.

Dotyk suché, teplé, velké, jisté dlaně.
"Neboj se," šeptá. "Dostanu tě z fronty. Vás oba."
Naposledy se ohlédne.
Voda je zase jen vodou.

Roztrhl obálku, rozložil pečlivě přeložený list papíru, a jak četl, jímala ho stále větší závrať.
Snad jsi měl dojem, že tě naháním, zatímco se tvářím, jakou Ti nedělám milost.
Neměl ten dojem. Jak by mohl mít?
Tolik jsem si nechtěla zadat, až jsem Tě nechtě urazila.
Neurazila. Jak by mohla?
Snad už to nenapravím, ale styděla bych se před sebou, kdybych Tě alespoň nepožádala o prominutí. Odpusť, jestli jsem Ti ublížila.
Neublížila. Jak bys mohla?!
Dopis zde končil, a přesto její ostýchavá naděje vepsala na obálku zpáteční adresu. Její adresu!
Devět hodin dvacet šest. A jeho čas se znovu rozběhl.

„A jak jste se s tátou vlastně seznámili, mami?“
Herta strnula.
„V Sokole,“ vysoukala ze sebe. „Bohumír, táta, byl neskutečně krásný kluk, svalnatý, vlasatý a bez bříška… Já… já kulhala stejně jako dnes, tehdy se na to hodně hledělo. Nikdo mě nechtěl, byla jsem jako malomocná, štítili se mě! Navíc jsem byla z německé rodiny, to před válkou, Liduško, hodně komplikovalo vztahy… Jak já v té sociální izolaci toužila po lásce! A s každým dalším odmítnutím jsem hořkla čím dál víc. Kdyby nebylo táty, asi bych zešílela.“
„A proč se do tebe zamiloval?“
„To nevím, děvenko…“
„Mami, proč tak pláčeš?“

„Co se zas děje?“ zavrčí rozespalost z postele za ním. „Jsou čtyři hodiny, miláčku!“
„Něco jsem zvenku zaslechl,“ otvírá okno do vnitrobloku, „snad nějaký výkřik!“
„Dej pokoj a nepouštěj sem zimu!“ zuří probuzená, „Buď aspoň pro jednou jedinkrát sobec a nech to být!“
„Jsem bezohledný egoista, drahá,“ odporuje muž, „plný ohledů jen k sobě samému! Dokud nezjistím, že je vše v pořádku, neusnu.“
„Já se z tebe zblázním! Nevzbuď mě, až se vrátíš…“

Na dvůr vyšel právě včas. Holohlavec srazil svou oběť na zem a nalehl na ni. Dobře mířená rána golfovou holí do týla poslala útočníka do země mrákot.

Díval se na škrabošku moudrého, pečujícího a uklidňujícího státníka na tváři skoro sedmdesátiletého starce, který jen plní rozkazy těch mladších a dravějších. Sám už nakoupil drahé kovy, ale širší rodinu nesměl varovat. Návrat do rodné vsi na Moravě bude od pozítřka nemožný, roztrhali by ho zaživa.
Od cynického Klémova „nebudete o tom mluvit, budeme to dělat“, které jím tenkrát na tajné poradě poprvé otřáslo, uplynulo mnoho vody: dnes jim nevěří nos mezi očima.
Padání masek je na nic, lepší by bylo, kdyby se do tebe zažrala, Tondo!

„Řekl jsem, že měnová reforma nebude, tak nebude!“ praví nazítří šokovanému premiérovi prezident.

„Slyšíš?“ zesílila matka rádio, „Musíš to zastavit!“
Usmál se na ni.
Od nešťastného výsadku ohluchl. V uších řev letadlového motoru, hvízdání větru, štěkot samopalu.
„Cokoli jiného,“ prosil.
„Všechny nás,“ vyčítala sestra, „ohrožuješ na životě!“
Přikývl. Byl vyslyšen, hukot vystřídalo ticho. Opravdový koncert zkázy.
Ženy nepozorovaly, naléhajíce.
Musíš, ohrožuješ, mysli na lidi, na nás!
Souhlasil, rozhodnut. Neslyšná hudba požírá duši. Rodina asi vybízí k činu, tak půjde. Znovu na západ, kamkoli na frontu, kde zabije pár Němčourů.
Pohřbí ho někde v hromadném hrobě, hrdého, že se nikdy nikdo nedoví, jaké peklo prožíval.
Nedá se přiblížit, a než být nepochopen, raději mlčet.

„Hele, Přemku,“ pípne Mařenka, „na oběd musím být doma!“
„Už to bude,“ domalovává oslovený poslední proužek u magické kružnice.
„To je hnusná barva!“
„Krev z krysy, nastrouhaná svěcená křída, pár sběraček bramboračky…“
„Polívky?!“
„Tu já rád! A musel jsem to zředit…“
Uprostřed kola na Střeleckém ostrově se políbí.
„Bude to fungovat?“
„Má nás to chránit a navěky spojit!“
„Napořád? Tos mi měl říct dopředu! Stejně mám radši Vaška!“

Letadla mířící na Prahu zaznamenají nad městem nebývale silný vír vzdušných proudů.
„Nemá smysl bombardovat,“ hlásí velitel letky, „nikdy nemůžeme zasáhnout plánované cíle! Navíc hrozí stržení letadel!“
Píše se 14. února 1945.

„Ale prosím vás, nejsem žádnej hrdina! Jen starej páprda z Východu. Pro mě hudba skončila s Psími vojáky, ty neznáte. Ale vím, co jsou koncerty! Chcete zjistit, že krásnou hudbu, tu požíračku duší, neposloucháte sám! Společně se radovat, že nejste s dobrým vkusem na světě jedinej!“
„Arianu Grande? Tu vůbec neposlouchám, to je totální popík… Ale jsem sekuriťák, já za to neplatím, víme? A jsou to mastný prachy, paní novinářko! Když teda vidím, že v tom jednom velkým sluchovým orgasmu má někdo sluchátka, je mi to podezřelý, ju?“
„Žádnej výcvik, madam! Česká facka. Prostě jsem ho složil, než si uprd.“

Seděl v chatce a přemýšlel, co tu vlastně dělá, když padly první výstřely.
Hmátl po rybářském saku a vyskočil oknem do lesa.
Panika nahrávala útočníkovi.
Zaťal zuby při pohledu na chladnokrevné řádění v táboře, ale rychle lovecky propočítával. Dravec se nenabažil a jako žralok se pustí za utíkajícím hejnem. Právě tudy. Napjal vlasec ve výšce kotníků, druhý za ním půldruha metru od země.
Spoléhal na střelcovu bohorovnost.
Když Breivik padal, prořízl si tvář. Jak nevěřícně zíral na krev na svých rukách, rybář vystřelovací harpunou zasáhl jeho pravou dlaň. Zasekl.
Vyvrhovák prořízl krk.
„Pozdravuj v pekle, zmetku,“ zašeptal duši odcházející uchem.

„Hele,“ drcne do Dany Darja, „náš senzor Serbuska! Něco se dovíme!“
Přisednou k hloučku.
„Neříkala jsem to loni, taky na Silvestra? Luboš a Lída k sobě prostě emocionálně nejdou! A za rok? Mlátí ji a ona mu zanáší… Špatná chemie, chápete? Kdyby se zeptali!“
Počká, až se holky pobaví, a sedí s potrhlou sama.
„Ty máš děcko, Dano.“
„A debila k tomu. Mrtvý vztah! Ale Jarda po mě pokukuje!“
„Stodola? Toho se, děvče, střez! Je v něm něco temnýho!“
„Ve mně taky!“
„Umocnili byste vaše tmy!“

Pravila stařena tak emotivně, že Dana Jardovi ten večer nedala a navždy se vyhnula.