Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Já nikdy nevím, co psát do poznámek, proto obvykle nepíšu nic. :D
Váhala jsem mezi pár drabblaty z mé momentální obsese, Dobrých znamení... takže jsem svou nerozhodnost vyřešila sáhnutím po úplně jiné stoslůvce. :)
Molly zděšeně sledovala mládě hrabáka, které spokojeně spalo v lesklém kotlíku, obklopené snad všemi příbory, které měla.
A zabalené do velmi povědomého svetru.
Povzdechla si.
„Charlesi Weasley!“
Malý chlapec okamžitě přiběhl.
„Co to má být?“
Charlie se rozzářil.
„To je Roník!“
„A copak Roník dělá u nás doma?“
„Našel jsem ho venku! Můžu si ho nechat?“ zeptal se s nadějí v hlase.
Zavřela oči a počítala do deseti.
O půl hodiny, jedno velice zklamané dítě a několik úklidových kouzel později Molly šla zkontrolovat svá nejmladší. Několikaměsíční dvojčátka naštěstí stále klidně spala. Unaveně se usmála.
„Ještěže vy dva jste takoví andílci.“
Dlouho jsem váhala, zda do eknihy zařadím tohle drabble nebo drabble o netopýří porodnosti. Porodnost vyhrála, ale na tuhle drobnůstku jsem velmi hrdá. Spojuje hned tři moje lásky - zpěv, fyziku a netopýry :)
Končil srpen, bylo krásně a hrdličky netopýra zval ku lásce hlas.
To znamená, že jsem se usadil v nejlepším pokoji svého bejváku, vystrčil hlavu ven a spustil.
Můj dvouletý spolubydlící, dříve periferní bicáček, má pokoj o trochu menší s otvorem na druhou stranu.
Ne že bychom si konkurovali - na to už máme dohodnutá pravidla. Takhle ale máme za prvé lepší pokrytí prostoru a za druhé se jeho postpubertální mečení nemísí s mým perfektním hlasem.
Blížilo se hejno samic.
Spustili jsme oba nejsilnějším hlasem.
Propojily se do dokonalého koncertu, zesílily se navzájem, rozechvěly naši budku.
Vzápětí díky rezonanci upadla přední stěna.
Není to drabble, na které jsem nejvíc pyšná, ale je to drabble, které je jako jedno z mála letos v češtině. A do knihy dám jiný. :)
Byla tu ještě osmá planeta, kterou Malý princ navštívil, a já se to nikdy nedozvěděl, protože mi to buď zatajil, nebo na ni přicestoval až poté, co jsme se viděli naposledy. Na osmé planetě bydlel ohleduplný sobec.
Nepočítal nedosažitelné hvězdy, nepoměřoval se s ostatními, nezapomínal se napít a pil příležitostně. Věděl, že nemůže dávat druhým nic, co sám nemá. S něžností i disciplínou milujícího rodiče se staral sám o sebe, aby byl připraven nezištně dávat druhým.
Malému princi tento dospělý nepřišel vůbec divný. Divně se ale začal cítit on sám, a tak se rozhodl pokračovat dál na své cestě, domů.
"Blbý sosáci," připlácla si Saleen na ruce jednoho komára, který se ji snažil sát krev.
"Tys ho zabila! To ti nevadí?"
"Proč?"
"Je to živý tvor. Může být tvůj bratranec, ne?"
To neměla říkat. Saleen začala brunátnět v obličeji, rudnout a soptět.
"KOMÁŘI NEJSOU ŽÁDNÍ MOJI PŘÍBUZNÍ! Jak si můžeš vůbec něco takovýho myslet?"
"Protestuješ proti zoo a když má někdo domácí mazlíčky."
"ALE TO JSOU ZVÍŘATA, NE HMYZ! Animágové nejsou nikdy žádný hmyz! Hmyz je podřadnej, nemá mozek, neumí se měnit! A jestli mě ještě někdy budeš přirovnávat k ním, tak se proměním a pochutnám si na tvým mase!"
Sice s Rowlingovou uvažuju při pojmenovávání bytostí podobně, ale animágové a zvěromágové jsou odlišné bytosti. Podobní, ale odlišní. Například v tom, že animág není nikdy hmyz.
Vepřová žebírka. Potřená medem a pálivým kořením. Lesknoucí se tukem. Voňavá a kouřící. Šťouchané brambory se štědrou dávkou slaniny. Kyprý bílý chléb. Čerstvý a voňavý. Na zapití piva, co hrdlo ráčí, a po večeři ještě koblížek. Veselý a kulaťoučký s trochou ovocné marmelády uvnitř.
Těžké jídlo na noc prý způsobuje noční můry. Vědcům v Institutu biochemické psychoanalýzy se to nejdřív zdálo až příliš primitivní.
Stáčitelný číslo Sedmdesát dva si prvních pár měsíců myslel, že z toho oproti svým kolegům ještě vyšel dobře.
Primitivní metody jsou někdy nejúčinnější.
Sedmdesát dvojka polykal maso a v jeho mozku se mísil požitek s odporem.
Pokud vás zavařování snů zaujalo a chcete se dozvědět více, sledujte blog Mezi Eliškou a Julií, kde se zatím vyskytují dvě povídky, pár drabblů a nějaké všelicos okolo. Vzhledem k zatím celkem pozitivnímu vývoji zavařovací knihy, doufám, že se tam brzy objeví i nějaké zajímavější aktualizace.
Na téma trh
tohle drabble mám prostě moc ráda a ani nevím proč...
Kawika se probudil do krásného a slunečného dne, byla neděle. Všechno bylo ale jiné než o normálních nedělích, obyčejně ho hned po probuzení zašimrala v nose vůně koření a čerstvého pečiva. Po otevření uší uslyšel hluk, to jak prodávající vyřvávali, aby si všichni kupovali právě jejich zboží. Nebo ho přišla probudit nedočkavá spěchající matka, které šlo o to, sehnat nejhezčí látku.
Tentokrát ale nic, žádné „Kůůůůpte si méloooouny." ani „Čéérstvá zééleniná."
Prostě totální ticho, velice se podivil, vždyť bydlí na nejhlavnějším náměstí, v horním patře nejvyššího domu.
Pak otevřel oči...
Ležel na seně, vždyť včera odjel k tetě na venkov...
I letos jsem zabrousil do různých fandomů, které mám rád (Mach a Šebestová, Záchranná stanice záporných postav), trošku jsem pokračoval v psaní vlastního fandomu, který jsem loni rozepsal. Psal jsemi i pár příběhů o Geraltovi - volné pokračování loňských povídek, ale nakonec jsem si vybral první povídku z nového svého vymyšleného světa J-oh-ui na téma Splynutí uší. Pokud máte čas a chuť, můžete přečíst i ty další, neboť mne nakonec tento podivný svět začal moc bavit :-).
Ten zvyk byl na J-oh-ui dávnověký. Nikdo se nepamatoval na žádný jiný.
I-onhe zlehka přistoupil k Y-elie. Dívka před ním poklekla. V I-onheově ruce se zableskla malá ostrá břitva. Lehce jí přitiskl za její čtvrté nejvzdálenější ucho a rychle řízl. Ukáplo jen pár kapek modrozelené krve. Její malé ouško zůstalo v jeho dlani.
Totéž o chvili později provedla i Y-elie jemu.
Ouška vložili do svých propletených rukou a přistoupili k vyhlídce nad údolím E-rinerey.
S vážnou a procítěnou citací "Mé ucho je do tvé duše okno" rozkývali ruce a odhodili části svých těl do vířící plasmy.
Já vám ani nevím proč, ale když přemýšlím nad výběrem, vytane mi vždycky tohle. Možná proto, protože tohle jsou pro mě prostě oni dva. A protože ve výběru mívám skoro vždycky něco potterovskýho. A tak přestože možná bylo nejhůř uchopitelný a pochopitelný z mých letošních (koneckonců je to taky součást příběhu, kterej jsem se nikdy neobtěžovala sepsat), přestože ho okomentovalo nejmíň lidí a tak.. mám ho prostě nejradši :-)
Psáno na téma Masky (doteď se divím, že mi to kontrolor uznal :-)).
U okna je chladno, venku padá sníh. Přesto ho otevře dokořán a uchváceně se dívá ven - nevnímá špinavé šedivé noční náměstí, zaparkovaná auta, oprýskané stěny domů, přetékající popelnice ani tlumená světla zaprášených lamp. Jako by nahlédl pod masku toho všeho, najednou vidí úplně jiný svět - mihotavá světla v oknech hradu, věže a hlásky, temnotu lesa, jezero odrážející oblohu plnou hvězd. Skoro se usměje, i když mu něco říká, že tohle všechno je dávno pryč.
Na parapetu před ním přistane hrnek kakaa.
"Chybí ti to, viď?"
Nemá cenu nic předstírat, znají se příliš dobře. Dál se prostě jen mlčky dívají spolu.
Do autorskýho výběru zařazuju tady Sergeje, protože mi přišlo, že to nemá v životě lehký, a že by si zasloužil trochu lásky.
Téma bylo magické proužky
“Ty životy,” zabručí Sergej. Jednou rukou balí jointa a druhou si škube za lem tepláků adidas. Ještě včera bylo všecko jinak. Tři proužky mu v partě zajišťovaly postavení vládce. Tak jako je mezi slepými králem jednooký, je mezi dvouproužkovými gopniky králem ten, který má proužky tři.
A králem byl Sergej. Vodka průzračná, holky veselý, cigára nekonečný a žigul sovětský - to byl život!
Teď je po všem.
Včera se objevil - Boris. Měl teplákovku. Holku. Ve špinavých prstech cigáro. Gopnik jako každý druhý. Jenže pak se prošel po place aby všichni viděli - jeho proužky byly čtyři!
A tak skončil Sergej, král gopniků.
No a jinak díky za letošní DMD, byla to legrace. Piknik moc nevidim (uvidim), ale jestli všechno půjde jak má, sejdeme se zase za rok na tomhle místě v tenhle čas. Já už snad nebudu tolik dřenit ten Černobyl a místo něho by se mi mohl podařit ten slíbený seriál z druhé světové války, plný geneticky modifikovaných supervojáků, komiksových superpadouchů a homoerotického dusna.
Tak se mějte krásně, opatrujte se, ať na vás neskočí žádnej vir nebo virosa a papánek :*
Vybrala jsem tohle, protože teď mi připadá náš lednový výlet s Tyfónkem do Itálie jako sen, a musím se usmívat, když si na to vzpomenu ...
A taky jsem to podstrčila jako šifru, i když to vlastně šifra jako taková není - nebo alespoň ta, která tam je, musela být v textu rozluštěna, aby jí vůbec někdo porozuměl :)
Místo je San Miniato al Monte, románský kostel nad Florencií (když prý svatého Miniata dole ve Florencii umučili, sebral svoji hlavu a vystoupal s ní až na tento kopec). Uvnitř jsou nádherné prapodivné fresky od Spinella Aretina ze života sv. Benedikta. Doufám, že se tam ještě někdy vrátím.
Děkuji za celé DMD, měla jsem to letos hodně náročné i pracovně, dokončuji jeden sborník, takže jsem moc nestíhala psát (taky mne mnohdy prostě nic nenapadlo) ani komentovat a odpovídat na komentáře, a ke čtení jsem se dostávala vždy jen na chvilku .... tak snad to postupně napravím. Ale byl to moc krásný duben; doufám, že se uvidíme na pikniku.
Když jsme přišli, bylo zavřeno. Sedli jsme si na schody, Tyfónek vytáhl detektivku.
Kolem probíhá mnich.
„Buon giorno, a che ora apre …“
Tři prsty.
„A tre? Grazie!“
Usmál se, přikývl, běžel dál.
„Mami, to byl von!“ hlásí Tyfónek. „Kdo?“ „Ten, jak jsi mi o nich povídala.“ No jasně, cisterciák dodržující mlčení. Kdysi jsme si o nich prohlíželi knížku. „Tos mu měla říct …“ Vzápětí se oba pustíme do gestikulace: drbeme se za uchem, točíme prsty kolem spánků, foukáme si do dlaní a smějeme se.
(„Jsme Češi /= psi, pohani/. Pokud ti představený dovolí, nechceš jít s námi na pivo nebo na víno?“)
Italské věty v textu: "Dobrý den, v kolik hodin otevírá .." "Ve tři".
Ta kniha je "Mluvit mlčky. Znaková řeč ve středověkých klášterech" od Radky Těšínské Lomičkové. Na konci je překlad některých středověkých "slovníků".
Když jsem si to předloni četli, tak jsme se s Tyfónkem bavili vymýšlením konverzace ... drbání za uchem na způsob psa opravdu znamenalo výše uvedené tři významy; moje paměť je bohužel děravá a kniha je teď ve fakultní knihovně, takže další upřesním, až to bude možné, ale kroužek kolem spánku znamenal myslím nějakou církevní funkci a fouknutí do dlaně jeden z uvedených nápojů ...
