Hrst vzpomínek (originální fandom)

Bětka na venkově odvykla rámusu. Nemůže usnout. Nejposlednější hodiny posledního dne prázdnin ji ruší pouliční hluk, z druhé strany pískání a hučení vlaků. Kdykoliv nějaký projíždí kolem, rodný dům se lehce otřásá. Má podmáčené základy. Prasklinu ve štítě drží několik kramlí připomínající jizvu.

Vzpomíná… Jednou, když byla nemocná, přijel doktor. Jakmile ucítil otřesy, pádil pryč. Ve zmatku nechal lékařskou brašnu u nich na stole. Myslel, že je zemětřesení.

Dřív to chvění nevnímala, byla na něj zvyklá. Teď jí připomíná, co dneska zažila. Taky se díky tomu chvěla.

Zítra ji do školy doprovodí maminka. Jako prvňáčka, aby se tak nebála vojáků.

Sláva, tramvaj! Nastoupí na plošinu. Průvodčí zatáhne za šňůrku. Cililink! Jede se. Tramvaják se k nim blíží námořnickým krokem, protože vůz sebou hází jako bárka na moři. Přes rameno kabelu plnou drobných. Pomáhá mu zatížit nohy a pevně stát. Cvrnkne do kšiltu čepice. Kleštičkami procvakává lístky. Nejdřív proděruje číslo linky, potom datum nástupu.

Tramvaj nespěchá. Projíždí Karlákem. Bětka se třese zimou a strachem podívat se do parku. Je plný vojáků, špinavých jako dobytek. Hodí se k původnímu názvu Dobytčí trh. Bojí se jich, jako malé dítě strašidel. Tma jako reproduktor zesiluje, ale strach. Bětka má husí kůži.

Uf, konečně doma.

Tramvaj nejede. Čekají na ni tak dlouho. Každá vteřina je delší než nezáživná hodina branné výchovy. Maminka je jako Popelka. Bosá noha ušpiněná od dlažby. Pro střevíc se za nic nechce vrátit.

„Doběhnu pro něj,“ ohleduplně se nabízí Bětka. Má pocit, že mamka slyší, jak jí srdce zvoní na poplach.
„V žádném případě! Co tě to napadlo?“ maminka ji chytí za ruku. „Nikam nepůjdeš!“ pevně ji drží. Úleva se Bětce rozlévá tělem. „Jsem sobec,“ pomyslí si. Nepřizná, jak moc ráda poslechne.

Už pochůzkář rozsvítil plynové lampy. Jejich záře konejší. Električka stále nikde. Podivná dvojice na refýži se alespoň může vydýchat.

Konečně ponurá jízda skončila! Jenže ouha! Vojáky, které viděla jen z okénka, teď má přímo před sebou. Park se proměnil v lágr. Mezi stromy a keři vojenské hangáry. Uprostřed ohýnek. Hemžení stínů děsí jako historky z podsvětí. Bětka se zastaví. Snaží se něco odchytit z cizí řeči, kterou se povinně učí. Změť zvuků proráží melodie. Harmonika hraje dumku.

Odér. Zacpe si nos. „To víš, nemají kam chodit na záchod,“ táhne ji mamka pryč. V tom z křoví vyskočí divoce vyhlížející muž. Sundavá z ramene samopal. Utíkají. Přímo letí. Těžká taška za nimi vlaje. Mamka ztratí botu. Bětka si podvrtne nohu.

Sláva! Maminka si pro ni přijede. Bětka se raduje. Moc se těší domů.

Dědoušek jde s nimi. Vede kolo, přes řidítka objemnou tašku. Nízké paprsky sluníčka se odráží od skla svítilny. Na silnici tančí odlesky. Bětka zvesela poskakuje v reji prasátek.

V Mechově strne. Na zastávce autobusu stojí plno lidí. Míří na ně hlaveň tanku. Zlověstné ticho. Ani děti nedutají. Nacpaly se s maminkou do vlečňáku. Celý vibruje. Setřásl všechny pasažéry. Jsou natěsnaní. Cestou nikdo nemluví. Strach jako roubík. Dusno. Bětka okénkem vidí silnici obroubenou z obou stran tanky a obrněnými vozy. Všichni mlčí, jako by mohli hovorem vyprovokovat střelbu.

Prudce se ochladilo. Fouká vítr. Bětka se dívá, zda ze stromu neshodil nějakou hrušku.Práce všeho druhu zahnaly nudu, ale ne smutek. Každý konec prázdnin je smutný. Letos přibyla nejistota, co bude.

„Mohla by u vás Bětuška zůstat, dokud se situace v Praze neuklidní?“ sondovala maminka o víkendu.
Jednohlasné přitakání.

„Já tu nechci zůstat, brzy vstávat, dojíždět do školy, kde nikoho neznám!“ bouří se v duchu deváťačka. Nahlas namítá: „Nic do školy tu nemám, ani žádnou skříňku.“
„Neměj strach, uvolním jeden foch, maminka ti věci doveze,“ rozhodne rázně babička. Je mnohem přísnější než maminka.
Jenže právě toho se Bětka bojí.

Bětka se nudí. Všechny knížky přečetla. Nikam nesmí. Vrstevníci tady nejsou. Bratránek odjel domů.
„Nejlepší, jak zahnat nudu, je práce,“ směje se babička. A tu máš! Musí natrhat rybíz. Roste u cesty. Červené bobule lákají k jídlu. Brrr, nejsou sladké. Někdo zahoukal. „Fuj! To jsem se lekla!“ odplivne kyselost z pusy. „Který trouba troubí, na cestě přece nikdo není?“ zvedne hlavu.
On to Krůťa. Dneska čistý. Bílé zuby září z opálené tváře. Nemá brýle. Významně mrkne. Zamává.

Brrrrrm. Za traktorem oblak prachu.
Od té doby s ním prožívá nejkrásnější chvíle.
A v tom je zakopaný pes, že jenom v představách.

Je vedro, sluníčko bělí hliněný dvorek. Je samá drobná puklina, jakoby vraštil čelo. Tetelící vzduch rozvlní halekání: Oběééd.
Vpadli do kuchyně. Tam je na padnutí. Do horka sálá ještě roztopený sporák.
„Umýt ruce,“ otírá si babička zpocené čelo.
„Babi, ty jsi zlatá,“ olizuje se Vašek. Balancuje s talířem. Má na něm vysoké komíny lívanců.
„Nech taky ostatním,“ rozčiluje se Bětka.
„Dělník je hoden své mzdy,“ huhlá s plnou pusou Vašek. Smíchy kucká.
„Tobě zaskočilo,“ vyskočí Bětka. Dá mu pořádnou herdu do zad. „Odměna za sobectví,“ pomyslí si.
Vaškovi padla hlava do talíře. Místo krve jahodová marmeláda. Namísto pleťové masky lívancová.

„Bětuš, jdi na vzduch, ať máš apetit. Nechoď ale mimo ves!“ zdvihne babička varovně prst. Přísný zákaz se rovná domácímu vězení. Bětka se chce rozběhnout k malému remízku. Představu vůně borky a smoly ale přehlušuje pronikavý zápach prasečáku. Fuj! Nemá před ním kam utéct.

Je horko. Touží si zaplavat. Ve strouze se koupou jen kachny. Zanechávají v žabinci zvláštní klikyháky. „Můžeme si jet zaplavat?“ chystá mládež plavky.
„Bětkó?! Opovažte se! Vzpomeň si na Mechov,“ mračí se babi. „Neriskuj! Nedovolím, abys nechtěně podpořila porodnost. Čert vem vojáky!“ láteří.
„Ach jo,“ odhání Bětka myšlenku na koupání jako dotěrnou mouchu.
Netroufne si neposlechnout.

Bětka pumpuje. Vašek odnáší plné kbelíky, vodu přelévá do kotle. Pumpa mrzutě vrže.

Prádelna je plná páry. Babička obrovskou vařečkou v kotli podbírá cíchy. Šup s nimi do pračky, pak do ždímačky, nakonec do vany. Bětka máchá a znovu ždímá.
„Vašku, už mám zase plno,“ loktem si odhrnuje z obličeje zplihlé vlasy.
Vašek popadne obrovský škopek s čepicí bělostného prádla, jako nic.

Bětka přeochotně věší. Snad si trochu narovná záda.
Šnůra křížem krážem sešněrovala dvůr. Zákeřně se prohýbá. Ložní prádlo se vzdouvá.
„Vrrrrrr!“ Ťapka napíná provaz. „Kuš!“ okřikuje ho Vašek. Marně. Utržený pes vzal povlečení útokem. Prádlo rázem vysmejčilo zem.