DMD č. 15. pro 15. 4. 2012. Téma: Co je psáno to je dáno

Tak tentokrát to chronologicky nevyšlo :-( ... časově mezi Prosbou a Dobrou zprávou
----
„...Za zločiny vzpoury, zrady a vraždy důstojníka...“
Tři slova. Zrada. Vzpoura. Vražda. Tři rány hluboko do srdce. Frances stála nehybně. Oči upírala do země. Neodvažovala se vzhlédnout. Neodvažovala se čelit pohledům svých krajanů. Ale cítila je. Pálily jako rožhavené železo. To ona by měla stát na místě odsouzence. Ona by měla pykat...
„...se Robert Ryan odsuzuje...“
Prosím... prosím... ne smrt... ne smrt. Opakovala si neslyšená slova. Opakovala je jako modlitbu. Jako by tak mohla změnit dávno dané rozhodnutí. Rozhodnutí před kterým nebylo úniku. Věděla, že Robovi už nepomůže...
„...k trestu smrti provazem.“
Navždy bude žít s tím, že zabila přítele.

Vnitřnosti se mu kroutily rozpaky, ale musel mít jistotu.
Nemohl zůstat naživu, po těch hrozných věcech, které mu udělali. Ledaže by byl opravdu tím, za koho se prohlašoval. Měl ho rád, následoval by ho kamkoliv–samozřejmě kromě místa, kde skončil –ale výroky typu "Je psáno, stane se to a to..." bral vždycky s rezervou.
Váhavě natáhl ruku a dotkl se hojící se rány. Pak opatrně stiskl jeho paži.
Muž naproti němu se usmál, v očích mu tančily plamínky veselí.
„Tak co myslíš, Tomáši?“
Klesl mu k nohám a šťastně přistiskl čelo na jeho kolena.
Byl tak rád, že se mýlil.