DMD č. 15. pro 15. 4. 2012. Téma: Co je psáno to je dáno

„Tatííí, vzal sis maminku, abys byl králem?“ Malý Eldarion s tlustou bichlí v náručí vyšplhal otci na kolena.
„Jak tě to napadlo? Já byl králem už od narození, jen jsem neseděl tady na trůnu,“ podivil se Aragorn – občas se mu zdálo, že synek příliš věří knihám.
„Ale tady píšou, žes byl strážce hranic a maminka neteř Elrose, prvního krále lidí...“
„Já jsem také příbuzný Elrose. Je to můj vzdálený prapředek.“
„To ale musí být maminka strašně stará, a na to nevypadá.“
„Říkal jsem ti, že elfové jsou nesmrtelní.“
„Tady ale píšou, že všichni jednou umřou.“
„Elfové ne.“
„Tady ale píšou...“

Designer se zamyšleně díval za odcházející dvojicí.
Na stole po nich zůstaly dvě obálky. Obě obsahovaly několik dopisů a po jednom šperku. Liamův snubní prsten a Isabellin medailonek – věci, které ti dva nikdy nesundávali.
Upír se začetl do jednoho z listů. Zamrazilo ho. Dopis totiž začínal větou:
Já William Gaothaire Sullivan, za jasné mysli a v ohrožení těla, tímto prohlašuji toto za svou poslední vůli …
Designer poklekl uprostřed pokoje a sepjal ruce.
„Ahoj bože,“ zašeptal, „vím, že Tě jako nemrtvý nemám právo o nic žádat, ale z celého svého netlukoucího srdce Tě prosím, ať ty dopisy nikdy nebudu muset doručit.“

Discord chaosem ničil Ponyville i celou Equestrii.
Její kamarádky se změnily k nepoznání a Elementy Harmonie odmítaly fungovat.
Twilight Sparkle bezradně svěsila hlavu a už se ani nesnažila předstírat, že věří ve vítězství.
Odplížila se do knihovny, v naději, že se z toho vyspí a až se probudí, svět bude v pořádku.
Když otevřela dveře, našla naříkajícího Spika, ze kterého padaly dopisy jako kroupy.
"Dopisy přece mám posílat já princezně, ne ona mně," pomyslela si.
Pak se ale do jednoho začetla a hlavou se jí začaly honit vzpomínky.
Připomněly jí, o čem je přátelství, a tím i jak zachránit Equestrii.

BJB.
Rob Kterýten se otřásal odporem, ale nebylo zbytí. Žanina nad ním stála se založenýma rukama a poklepávala nohou. Zakládání rukou a Poklepávání. Ale to, co Roba čekalo, bylo horší.
A nešlo by..."
"Je to pro dobro všeckých."
"Ale dyž to napíšu, tak..."
"Nejen že to napíšeš, Robe. Já to na věčnů paměť vyvěsím nad dvérca, a ty to nahlas říkneš, aby žádný pazgřivec jakýsi nemohl se vymlóvat, že to něvěďál."
Rob zaúpěl, ale neodvážil se protestovat, a tak za mnohého vzdychání a brumlání vytvořil cedulku.
Zněla:
BARANI SA NEŽERÚ AJI Z ROHAMA, A KDO ZOŽERE, BDE SI ZÁPCHU KURÝROAŤ SÁM!!!

Otázka povahy existence příběhů je přinejmenším komplikovaná. Je jejich bytí definováno procesem psaní? Nebo je dáno to, co je čteno? Žijí příběhy v mysli svého autora, nebo je na svět přivádí až mysl čtenáře, který je z autorových slov rekonstruuje?
Jednoduchá odpověď říká, že obé je pravdou. Existuje cosi jako sémantické pole příběhu – prostor, který je vymezen jak tím, co jako daný příběh vnímá vypravěč, tak pojetím příběhu v rámci chápání čtenářů. Příběh by pak byl monstrem zrozeným z kolektivního orgasmu nad množinou slov.
Nicméně vyvstává tu problém – nerada se opakuji, ale jak jsem již poznamenala – jednoduché odpovědi bývají chybné.

Poznámka: Minerva. Navazuje na Zakázanou výpravu.
Varování: Sprostá slova.
Minerva přemalovávala hřbitovní zeď.
Hitler je (dvě kolečka a okurka).
S tím by se dalo souhlasit, ale ta forma…
Nový nádeník na statku šuká starou paní!
A taky dceru.
Glorie je kráva!
Nosí růžovou!
(Obrázek oběšence)
Jonasi nepřidělávej mě práci.
(R+S v srdíčku)
Ruth zdědí farmu a Sebastián ví, co chce.
Thomasovy se líbí Glorie.
Líbila. Po tom co ho pozvracela, se přitažlivost vytratila.
(Dva kosočtverce)
Někdo byl nápaditý.
Miluju Jonase! (Velké srdíčko)
Počkej tak rok, než se začne zajímat o děvčata.
Teresa je těhotná. (Malůvka)
Není, jen přibrala.
Minerva miluje Thomase!
Ne, to rozhodně v žádném případě není pravda.

Nedal si pokoj, dokud tu tabulku nenašel. Způsobila jim tolik potíží a starostí, že ji nejprve chtěl roztřískat, rozšlapat, zničit. On, takový klidný a učený chlapec. Pak ho napadlo, že by to jméno mohl konečně dopsat. A tabulku omlátit Hálímu o hlavu. Ale to by taky k ničemu nevedlo.
Hálí měl vlastně pravdu. Ač oba nedoktoři, dokázali princeznu vyléčit. Tedy, on to dokázal. Dokázal jí zajistit světlo, vzduch a… Co jen bylo to třetí?
Usmál se pro sebe. Už věděl, co si s tou nešťastnou tabulkou a rozepsaným slovem počne. Podal si křídu a svým nejlepším písmem začal:
„Drahá Zubejdo…“
upřesnění fandomu: Lotrando a Zubejda

Psaní je dobrodružná činnost. Často ani předem neodhadnete, jak moc.
Nějaký ten pokus, a najednou stvoříte hrdinu. Možná to ani nebyl záměr, ale je tady. A co víc, je živý.
Když se potom pokoušíte psát dál, není to už jako dřív.
On ví nejlépe, jak by to mělo být, nechce se nechat vmáčknout do připraveného schématu, jde svou vlastní cestou.
Boří vaše původní plány, ale naznačuje nové.
Nezbývá se, než se podvolit a psát to tak, jak chce on.
Občas se ukáže, že už napsané texty nejsou k ničemu. Ještě že v počítači se dá všechno vymazat. A zgruntu přepsat.

Poprvé se tu objevila před měsícem a od té doby přichází pravidelně každé ráno. Kráčí jako bohyně, jako anděl, oči má hluboké a vážné. Přesto se na mě vždycky usměje a na chvíli mi zastaví srdce. Její poštu už mám dávno nachystanou, ale tvářím se zaměstaně. Chci, aby zůstala o okamžik déle, o chvíli déle dýchám stejný vzduch jako ona. Jednou za čas dostane dopis psaný drobným mužským písmem. Tehdy se jí rozzáří oči, je Afrodité. Štíhlé prsty, kterými loví v kabelce šilinky, se jí chvějí. Nikdy pro ni nebudu víc než posel dobrých zpráv. Přesto ji miluji. Zdáli. Navěky.
Ne tak úplně služebnictvo, ale nápad je nápad :)

Poznámka: Obsahuje množství chyb z oblasti botaniky. Jsou ryze záměrné.
---
„Rostlinná pletiva dělíme na meristémy a pletiva trvalá. Meristémy umožňují růst rostlin. Existují dělivé a nedělivé.“
„Alespoň, že ten začátek byl správně,“ řekl Daniel von Drak studentovi kroutícímu se před tabulí. „Pletiva umožňující růst rostlin musí být z definice jaká?“
„Dělivá,“ odpověděl student.
„Výtečně. Pokračujte. Jak dělíme dělivé meristémy?“
„Na rhizodermis, sklerenchym a kadmium.“
„Prosím?“
„No… Já to mám takhle v sešitě,“ odpovídal hoch nešťastně.
Vyučující si povzdechl. „Co je psáno, to je dáno, ale studentské sešity by z této zásady měly být vyjmuty. Opravte si to. A uvědomte si laskavě, že pro datum příští pedagogické porady ona zásada platí.“