Vraždy podle Agathy Christie

Tady jsou odkazy na všechny části případu o kuchařce:
První část
Druhá část
Třetí část
Čtvrtá část
Pátá část
Šestá část
Sedmá část
Osmá část
Devátá část
Desátá část
Jedenáctá část
Dvanáctá část
Třináctá část

Komisař šel s Alice Avrilovou, a viděl ženskou přesnou popisu paní Toddové, tak ji s Avrilovou zase začal honit, a chytil ji. Zeptal se: "Jste Eliza Dunnová?"
Žena odpověděla: Ano, jsem."
"Paní Toddová o Vás měla strach," řekl jí komisař Laurence.
"Strach? Ona nedostala můj dopis?"
"Jaký dopis?"
"Napsala jsem paní Toddové, že dávám výpověď. Dostala jsem dopis od pana Moreaua, že jsem zdědila po matce vilu v Austrálii za půl milionu franků. A potvrdil mi to i notář, pan Francois Delacroix."
"Aha. Děkujeme, paní Dunnová."
"Takže je s případem šmitec?" zeptala se Avrilová.
"Ano. I s Vaším novinovým článkem."

Druhý den šla Alice Avrilová na komisařství a zase otravovala s případem, tak komisaři Laurencovi došla trpělivost, a řekl policistům: "Odvést!"
Alice, když ji odváděli, tak ještě řekla: "Takhle si vybíjíte tu neschopnost najít vraha?"
Komisař dodal: "A v cele bude dvakrát tak déle."

***

Alice si říkala, že jí to v cele vlastně vyhovuje. Policisté jí nosili jídlo, a ona se měla jako prase v žitě. Odpoledne šel kolem komisař a viděl Alice, jak se cpe čtyřma sendvičema s francouzskou šunkou a vajíčkem a k tomu sušenky.
Komisař řekl: "Nejíte toho nějak moc?"
Alice Avrilová mu odpověděla: "Jsem ve vývinu."

Poté, co otravovala Alice Avrilová komisaře Laurence s případem, a komisař ji vyhodil, šla do redakce Hlasu severu, že nemá žádný nápad na článek, a ať s ní nepočítají. Pak šla k Marlene domů na Avenue Montaigne. Marlene bydlela v středně velkém bytu. Vždy si domů s sebou brala Bublinu, její oranžovou rybičku, vždy v akváriu, a se spoustou krabic plných nitěnkami. Když Alice přišla, koukala na zeď a všude visely rámované obrazy s komisařem Laurencem a u pusy měl něco růžového. Tak se Alice Marlene zeptala: "Proč má komisař rtěnku?"
Marlene ji s popotahováním odpověděla: "To ty nikdy nepochopíš."

Večer Marlene zašla ke kadeřnici do Cheveux parfaits, aby jí upravila její nový účes. Kadeřnice, jmenovala se Jacqueline Duboisová, byla velmi milá. Tlachaly tři hodiny, takže Marlene šla domů za tmy. Z mostu přes Seinu viděla nějaké podezřelé postavy, s punčochami na hlavách. Marlene si řekla, že se nebude zdržovat a šla spát. Ráno slyšela Alice Avrilová bušení na její domovní dveře. Tak otevřela a stála tam vyděšená Marlene, ještě v pyžamu, překvapivě ne z leopardí kožešiny. Alice se zeptala: "Co se děje?"
Marlene odpověděla: Měla jsem hrozný sen. Alice, podívej se mi do vlasů, jestli tam nemám šedivé prameny."

"CRRRRR" zazvonil zvonek na byt 274 v ulici Champs-Élysées.
Otevřela služebná Annie a komisař s Alice Avrilovou vešel dovnitř. Paní Toddová už byla v pokoji na přivítání. Řekla: "Annie, neodcházej ještě. Tento pán se slečnou se tě chce na pár věcí zeptat."
Paní Toddová odešla příst na kolovrátku. Komisař se Annie zeptal: "Nevíte náhodou, co se mohlo stát?"
"Obchodníci s bílým masem. Eliza mě před nimi varovala. A teď ji lapili. A asi ji vezou někam na východ."
"A v takovém případě, myslíte si, že by si posílala pro kufr?"
"Tak to nevím. Chtěla svoje věci, i v těch dálkách."

"Laurenci, neměli bychom vyřešit tu kuchařku?" řekla komisaři Alice Avrilová.
"Máte recht, Avrilová. Jedeme za paní Toddovou," odpověděl komisař Laurence.
A Marlene jela s nimi se svými načechranými vlasy.

***

"Mohla byste nám tu Vaši kuchařku popsat?" zeptal se komisař.
"No, byla ve středním věku, měla černé, trochu prošedivělé vlasy, jako Vaše, pane komisaři," odpověděla paní Toddová.
"Pěkně děkuju. Měla jste s ní nějakou roztržku, než zmizela?"
"Ne, právě proto se mi to nějak nezdá."
"Kolik lidí u Vás slouží?"
"Dva. Ale Annie je hodná. I s Elizou dobře vycházela."
"Kde bydlíte?"
"Champs-Élysées, 274"
"Děkuji. Přes den se u Vás zastavím."

Byly Vánoce. Najednou přišel do Laurencovy kanceláře papá Noël se třemi dárečky a říkal: "Veselé Vánoce. Říkal jsem si, že než, abych vám ty dárky dal domů a vy byste si pro ně později přišli, že vám je rozdám tady."
Komisař Laurence dostal novou pistoli. Marlene potřeby na změnu účesu, laky na nehty a rtěnky. A když rozbalila dárek Alice Avrilová, vyskočil z krabičky čertík na pružince. Všichni se kromě Alice Avrilové smáli. Všichni poděkovali za dárky a papá Noël odešel. Alice Avrilová řekla: "Ten papá Noël je pěkný taškář."
"No jo, asi jste celý rok zlobila," popichoval ji komisař.

"Komisaři," řekla Marlene komisaři Laurencovi v jeho kanceláři, "jak vypadá můj účes?"
Komisař Laurence jí odpověděl: "Normálně."
Marlene řekla: "Já si myslím, že už bych si ho mohla trochu změnit."
Komisař jí odpověděl: "Tak hlavně, aby se Vám ten účes líbil."
Tak Marlene šla s Alice Avrilovou k ní domů. Marlene řekla Alice Avrilové: "Alice, mám hrozný účes. Nemohla bys mi s tím nějak pomoct."
Alice na ní vykoulila oči: "Zbláznila ses? Změnit účes nech na holičkách. Já žádná nejsem."
"Dobře," odpověděla Marlene a šla do věhlasného kadeřnictví Cheveux parfaits*. Když potom Alice uviděla Marlene s novým účesem, vykoulila oči.