DMD č. 29. pro 29. 4. 2022. Téma: Ve vývinu

„Dobré zprávy vespolek, vynalezl jsem občerstvovač občerstvení.“
Zmatené pohledy.
„Pokud bude fungovat, vyřeší to problém trvanlivosti potravinových zásob,“ vysvětlil Hermes tlačící za profesorem vozík s řečeným vynálezem.
„Vyzkoušíme ho,“ rozhodl profesor. Vytáhl z lednice polosnědený jogurt, který nedávno oslavil třetí výročí otevření, vložil ho do přístroje a stiskl knoflík.
Když ho vytáhl, jogurtu se vrátila původní bílá barva a zmizela z něj patnácticentimetrová plíseň.
„Jé, jogurt!“ zaradoval se kolemjdoucí Zoidberg a v mžiku ho vycucl z kelímku. V následujících sekundách zpětně prošel všechna svá vývojová stádia až ke korálovému.
„Myslím, že to ve fázi vývinu chtělo víc času,“ poznamenala Leela.

Černo. Absolutní a dokonalé. Tma taková, že jeden neměl sebemenší tušení, jestli má právě vlastní oči zavřené, nebo otevřené, a nos mezi nimi mohl jen letmo tušit. Tma hustší než mlha před rybníkem Brčálníkem, tma, před níž by se mohla jít tma jeskynní leda tak s hanbou stydět do kouta. A k tomu klid jako v hrobě, jen sem tam šelest, který by sotva dokázal někoho vyrušit ze spaní.
CVAK.
Narušitel v podobě tenkého pruhu světla tmou projel jak nůž máslem. Ozářil vnitřek jinak dokonale světlotěsné koupelny - a dokázal přerušit i ticho.
"Do háje, zavři ty zatracený dveře! Vyvolávám fotky!"

“No ne, podívejte se, ten je roztomilý!” Postarší žena se sklonila nad dítětem, které připomínalo spíše pařez než lidské stvoření. “A kdepak máš rodiče?”
“Sněd jsem mámu, sněd jsem tátu, tebe taky sním!” prohlásilo.
“A přítulný!” pokračovala žena, jakmile se jí dítě zakouslo do ruky. Zubatá tlama se roztáhla do stvůrné velikosti a v mžiku ruka zmizela po loket, potom po rameno.
Kolemjdoucí muž zhrozeně vykřikl a přiskočil ženě na pomoc. Tloukl dítě holí po hřbetu, ale to ničeho nedbalo. S hrozivým křoupáním do sebe dále soukalo stařenku.
Ta se obořila na kolemjdoucího: “Jen ho nechte, je přece ve vývinu!”

Túra po Kashyyyku byla náročná, takže když se Simbacca s Fichurrou vrátili do vesnice, kde už na ně čekala babička, museli nějak oslavit, že mají všechny končetiny a většinu zubů. A existuje snad lepší způsob slavení než pečený husomut, dva, tři? To sotva.
[„Jen si dejte, co hrdlo ráčí, já jdu pro přílohu,“] začala zasloužilá kuchařka a než se z kuchyně vrátila s tyrovou kaší, byli na stole ptáci už jenom dva. Sprásknutí pracek tedy bylo docela namístě. [„Hrome, ale zas ať neprasknete!“]
Sourozenci nezaváhali.
[„Však jsem ve vývinu!“] ozvalo se dvojhlasně a proti tomu babička rozhodně nemohla nic namítat.

"Večeře!" ozval se babičky hlas.
Děda s vnučkou na sebe pohlédli.
"Už jdeme!" zavolal dědeček zpátky. Chňapl po holi a křehkým roztřeseným krokem zamířil do jídelny.
Tam už na ně čekala babička a tři talíře.
"Maso?" zajásal dědeček. "Čím jsem si vysloužil takovou vzácnost?"
Babička s vnučkou vzhlédly od brambor. "Máme tě rády."
"To je od vás hezké, ale já už ho nepotřebuji. Vždyť už jsem jen skořápka. Ale jsou tu mladší, ve vývinu. Mnohem potřebnější." Dědeček posunul talíř s voňavým masem před vnučku. "Poprvé?"
Přikývla.
Olízla se a pak si kousnula do masa.
Znovu.
A pak znovu.
A znovu...

Fotograf se nejdřív trochu cukal, ale nakonec se uvolil zdokumentovat místo činu.
Věděl, co přesně tam bude, ale přesto mírně zezelenal. K jeho cti budiž řečeno, ze se se svým problémem dokázal vyrovnat, když bral scénu jako... inu, zátiší.
„A ne aby ke mně někdo lezl bez zaklepání!“
Takže odpoledne Jestřáb radši zaklepal.
Hlas ho pozval dál, a když se mu konečně podařilo prodrat soustavou těžkých závěsů, překvapeně zíral na soustavu kádinek, v jedné plovoucí papíry, to celé ozářeno červeným světlem.
„Ještě chvíli ve vývojce, pak do ustalovače a můžeme odtemnit.“
Případ, fotografické řemeslo, i fotografie.
Všechno se utěšeně vyvíjelo.

Kirk zíral na obrovské vejce trůnící na Spockově posteli.

"Spocku... co to je?"

Spock povytáhl obočí. "Překvapení... Jime. Budeme mít dítě."

"Dítě? Ale jak... Spocku, nevěděl jsem, že Vulkánci snáší vejce."

"Vulkánci ne. Ale ukázalo se, že má hybridní fyziologie vede k nečekanému způsobu rozmnožování."

"No, a jak daleko je ve vývinu?"

"Přibližně tři pozemské měsíce."

Kirk se rozechvěle usmál. "A zrovna, když jsem si myslel, že mě už nic nepřekvapí..."

"Jime..."

"Hm?"

"Chtěl by sis poslechnout její tep?"

"Takže to bude holčička?"

"Vskutku."

"Myslíš, že by se mohla jmenovat Amanda?"

"Myslím, že má matka by to ocenila."

"Jsme domluveni."

„A vybuchuje to?“ Šéf ukazuje prstem na hrudku mého pokusu o C4ku.
„No,“ drbu se na čele, „ne. Zkoušela jsem všechno! Jenže ta kniha, co jste vylootili, je nekompletní…“
„Co to meleš?“ Zírá na mě.
Aha. Nádech, výdech.
„Že ti blbečci někde ztratili druhou půlku.“ Mávám mu pod nosem rozpadlou Učebnicí organické chemie II.
„Ale dá se z toho celkem dobře modelovat,“ podávám mu mísu ve tvaru květiny, co jsem okoukala v samaritánským skleníku. Je poloprůhledná a okvětní plátky se duhově lesknou.
„Na co je to dobrý?“
„Vlastně asi na nic, ale je to pěkný. Pěknejch věcí už moc není.“

Napřed je to škvrně a Člověk k ní nemá moc vztah, teoreticky připouští, že existuje, ale vůbec si s ní neví rady. Pak se jednou ozve tichým pláčem, naříká, že nemá prostor a že si ho zaslouží, ale Člověk neví, jak toho docílit. Pak pokradmu v duchu Člověku začne napovídat, co se mělo říct – jenže co je to platné, když replika měla zaznít před pár hodinami.
Člověk se jí začne věnovat a starat se o ni, první hlasité „ne“ se pořád nedaří, ale příště se aspoň zvládne nezasmát něčemu, co vlastně ubližuje – a maličká Asertivita se přikrmí sebevědomím a povyroste.

Mění se všechno, ty jsi taky jiný
Mění se noc, mění se její stíny
Mění se vítězství v krachy
Mění se démoni a tvoje strachy
Mění se myšlenky, v hlavě se přelévají
Mění se sny, co se ti v noci zdají
Mění se přátelé a tím i vaše vztahy
Mění se přání, činy, skutky, snahy
Mění se, mění se ti svět před očima
Mění se, bez toho přece nic nezačíná
Mění se to vzácné v obyčejné
Mění se všechno a přitom je to stejné
Mění se mraky, co po nebi se ženou
Měníš se taky a můžeš být tou změnou

Ten váš synáček ale roste, řekla paní Trnková paní Horáčkové, ale paní Horáčková řekla, on je přeci ve vývinu a přidala mu řízek.

Když spolu začli bydlet, Pažout se naučil vařit a říkal, že láska přece prochází žaludkem a Horáček říkal, že to rozhodně jo a navíc je ve vývinu.

Podle vašeho BMI jste obézní, řekl doktor, když k němu Horáček přišel na kontrolu, ale Horáček řekl, že je přeci ve vývinu, ale doktor řekl, že to teda ne a tak si Horáček pořídil rotoped a že na něm každej den pojede a za odměnu, že si vždycky dá řízek.

„Vypij to mléko, je dobré na kosti. Jsi chlapec ve vývinu,“ prohlásila Pinako a rázně postavila před Edwarda sklenici plnou jeho úhlavního nepřítele. Mléko zlovolně žbluňklo.
Edward ve vývinu rozhodně byl, jenom si nemyslel, že by v něm chtěl nějak pokračovat. Zatím v rámci něj přišel o ruku a nohu a bráška o celé tělo – ovšem když je z někoho obří brnění, může se utěšovat aspoň tím, že do něj nikdo nelije ten bílý blivajz.
A nepředhazuje mu, že je prťous prťavá, protože nepopíjí tu laktózou prosycenou břečku.
Třeba by vypadal vyšší, kdyby ho ty zatracené protézy nestahovaly k zemi.

Zdálo se, že Marigoldovo dobrodružství se vyvíjí nadmíru dobře.
Dosud nepřišel k úrazu ani o život. To bylo nejzásadnější.
Byl jen jednou ve vězení. Zážitek to ovšem intenzivní.
Ve zdravém rozumu (s výhradami) přežil společnost jisté své neoblíbené čarodějky.
Jeho přítel zaklínač ho nenechal ve štychu a velkou část cesty ho doprovázel.
Pomohl varovat před hrozbou už ne tak malou zaklínačku Ciri.
Strávil bezpočet plodných večerů po krčmách a dokonce si i něco vydělal.
Jen jedno tomu chybělo.
Ještě pořád nezachránil žádnou ženu z nesnází.
A Marigold moc dobře věděl, že takové ženy bývají velmi štědré a dokonce i povolné.

Sledují ji, jak postupně vrší prázdné talíře od jídla na sebe, zatímco se prokousává občerstvením.

Tedy, původně ji nesledovali, ale ono vám to po nějaké době nedá, když si postupně všímáte pohledů lidí směřujících do stejného bodu - hubené slečny ne zcela vysokého vzrůstu, jak do sebe cpe jedno jídlo za druhým, aniž by jí to, jak se zdá, působilo sebemenší potíže.

Fascinovaně ji pozorují, až se jedna dáma osmělí:

"Slečno, to všechno to jídlo...?

"To víte, jsem stále ve vývinu!" Povídá ona z vesela s úsměvem.

To sotva, určitě už jí bylo přes dvacet.

Místo žaludku musí mít černou díru.

„To jsem blázen, myslel jsem, že jsem do toho hrnce to kuře dával," mumlal si pro sebe Andy zatímco naběračkou přehraboval kořenovou zeleninou.
„Myslíš tu kostru, co žere pod stolem kocour?" zahuhlal Nicky, který se cpal třešňovým koláčem a volnou rukou něco sepisoval na psacím stroji.
Andy se sehnul, aby se podíval pod stůl. Kocour akorát dojídal křídlo. „Jo to bylo naše kuře, takže máme zeleninovou polívku," poznamenal. „Jen nechápu kolik toho sežere. Včera ukradl celej stejk."
„Je ve vývinu," vysvětlil mu Nicky.
„A ty koukám taky."
Nicky se usmál a významně se poplácal po břichu a zapil koláč pivem.