DMD č. 24. pro 24. 4. 2022. Téma: Šelma

Bylo to nelogické, ale mladý Jim Spockovi připomínal šelmu.

Byl stejně obratný, inteligentní a prohnaný. A když nalezl svou kořist, nehodlal se jí vzdát.

Tentokrát zaměřil svou pozornost na Spocka. Vůbec mu nevadilo, že je Spock o století starší.

A čím víc Jim se Spockem flirtoval, dotýkal se ho a sváděl ho, tím méně to vadilo i Spockovi.

Jim opravdu zaútočil na oslavě narozenin doktora McCoye. Přitočil se ke Spockovi, zašeptal mu do ucha: "Věděl jsem, že tě najdu. Přede mnou se neschováš." A pak ho políbil. Po vulkánsku.

Spock věděl, že by neměl.

Ale Jimovou kořistí se stal dobrovolně.

Než se Ryko, Marysa, Irena a Leandros stačili domluvit na dalším postupu, vyrušil je křik. Když vběhli do hlavního sálu, uviděli Simeona, stojícího nad mrtvým těle jakéhosi muže, v ruce dýku, ohrnutý ret odhaloval horní zuby a oči se mu blýskaly jako divokému zvířeti.
„Kdepak náš malý král sehnal dýku?“ zauvažovala Marysa, ale zněla hrdě.
„Kdysi jsem ho naučila, jak mít v každé situaci po ruce zbraň,“ hlesla Irena.
„No, problém se očividně vyřešil sám,“ poznamenal Leandros suše.
V tu chvíli Ryko ucítil špičku nože, kterou mu někdo přitiskl na ledvinu.
„Ne tak úplně,“ zašeptal mu někdo do ucha. „Jdeme.“

Všechno vedlo k mému ulovení, rekapituloval tváří v tvář autoritě.
Šelmy si často vyhlédnou slabou kořist a jdou po ní, dokud neuloví, dostalo se mu vysvětlení.
Ano, ano! Je jako šelma, proti které jsem úplně bezbranný, klesl zrak na roztřesené dlaně. Ale copak člověk s holýma rukama může se šelmou měřit síly?
Zpovědník mlčel, naslouchal.
Asi bych měl církev opustit, uznal a bolelo to.
To by nejspíš bylo upřímné a správné, soudil protějšek. Ale kdo jsem, abych rozhodoval za našeho Pána. Rozmysli se dobře. A hlavně na sebe dávej pozor, příteli. Někdy ani člověk s holýma rukama není zcela bezbranný.

První měsíc udělal Nicky chybu, že při večírku otevřel sousedce dveře. Budiž mu omluvou, že to nebyl záměr. Netušil totiž, že využije příležitosti a pozve se dovnitř.

Noc se přibližovala k ránu a všichni, až na sousedku Debbie, toužili po spánku. S přibývajícím alkoholem v krvi stouplo sebevědomí a klesla soudnost. Vylezla na stůl a předvedla sérii svůdných pohybů a zbavovala se přitom svršků. Když už byla jen ve spodním prádle s leopardím vzorem, zakročil Will a bez pardonu ji vykopl ze dveří. Oblečení hodil za ní.

„Taky jsi jí mohl nejdřív vzít tu vodku," koukal za ní smutně Nicky.

Cítila ho až od vodopádu. Ten strach ve vzduchu, to napjaté ticho, pak vrčení, skoro přehlušené peřejemi, dusot běžících tlap. Někdo poníženě zakňučel.
Nervózně se otočila na svoje tři medvíďata. Stoupla si na zadní. Zavětřila. Znovu se ohlédla: pochopily, už se drápaly na strom. Výš, myslela si. Vysoko.
Věděla, že na stromě je bezpečí.
Ona ale tentokrát neuteče.
Dominantní samci jí leží v žaludku už dlouho a letos - protože to tak příroda chce - obzvlášť.
Po říčním břehu sem kráčí obrovský medvěd. Podívá se jí do očí. Chyba.
Grazer vyrazí jako blesk, vycení zuby a svět se rozplyne v rudé mlze.

Až do teď mohl Davos mluvit o štěstí. Po cestě na Skagos bylo moře na tuto roční dobu nezvykle klidné a jeho loď zakotvila v klidné zátoce nikým nepozorována.
Uvědomoval si, že bez pomoci domorodců pravděpodobně nenajde, co hledá, ale vzhledem k jejich pověsti bude lépe, když bude opatrný. To znamenalo vyhnout se vesnicím a nalézt někoho osamoceného a nejlépe neozbrojeného.
V tom byl kámen úrazu. Ačkoliv žádné zbraně neměl, obrovský černý zlovlk se stěží dal považovat za neškodného. Tím spíš, že se Davosovi plížil s hrozivým vrčením a jeho zelené oči ve světle zapadajícího slunce žhnuly jako divoký oheň.

Jihoafrická step, hluboká bezměsíčná noc.

Ticho.

Vlastně ne, nocí zní mnoho zvuků, které brzy přestaneme vnímat: cikády, ve vánku ševelící traviny.

Ale je tu někdo, kdo ví víc. Slyší, vidí a cítí víc. Pro zbytek světa neslyšně se plíží po vyprahlé zemi. Písek nezaskřípe, suchý list nezachrastí.

Šelma pronásledující kořist. Ta zatím hopká opodál. Teď kousek popoletěla. Nic netuší, ale má se na pozoru. Šelma musí být rychlá. A trpělivá. Přískok a znehybnění. Už je blízko. Zornice se rozšíří, všechny svaly napnou... a skok!

Položí v tlamě přineseného ptáčka vedle pohozené dvoulitrové lahve, která je skoro stejně dlouhá, jako ona.

Třetího objevil v opuštěném hostinci.
„Ach, ne… Proč pirát?“
Kapitán Jack Sparrow už něco vypil, ale ještě stál na nohou. Vesele tancoval kolem stolu.
„Musíme jít!“ zavelel Doktor a táhl ho pryč. Ticho bylo děsivé. Nikde ani noha.
Odpověď našel venku. Sochy andělů.
„Pirát, teď nemrkej!“
Sparrow ho odstrčil a potřásl hlavou. „Proč?“
Když uviděl anděla blíž, zachechtal se. „Už jsem opilý?“
„Plačící andělé… šelmy v kamenné šupině. My jsme kořist. Hýbou se, když je nevidíš.“
„Pěkné…“
„Nyní pomalu ustoupíme k mé lodi.“
Opilecká chůze příliš nepomáhala. Ještěže Doktor koukal za dva.
Tentokrát nedošlo ke konfliktu. Jedna z lepších chvil.

Chlapci trávili své prázdniny jako každý rok u své tety ve Skotsku. Toho odpoledne se rozhodli prozkoumat místní jeskyně nedaleko za vesnicí. Vybaveni baterkami a lanem vlezli do černého otvoru ve skále.
Ve studeném vzduchu jeskyně se srážela vlhkost a ve svitu baterek jiskřila krápníková výzdoba. Vznášel se tam však i mírný zápach hniloby. Když ušli několik metrů, něco jim zapraskalo pod nohami. Opatrně obrátili baterky k zemi a odhalily hromádky nažloutlých kostí.
Mladší z nich se rozklepal. “Nemyslím si, že by jsme tu měli být.”
Starší udělal několik kroků vpřed, když světlo dopadlo na něco bílého.
“Jé podívej, králíček!"