Ostrov Z. se nachází v evropském Středozemí v nedaleké budoucnosti. Po rozsáhlých požárech a klimatických změnách došlo k exodu místních obyvatel, turistický ruch utichl a život na ostrově se vrátil do doby dávno minulé. Ceněnými komoditami je alkohol, benzín, slepice a mouka. V tomto pořadí.
Cítím se nepatřičně, když vstupuji do cizích domů, i když vím, že jsou roky opuštěné a dveře dávno vylomil někdo jiný.
Nic není na svém místě: Šuplíky vytažené, dvířka skříní otevřená… jen na komodě leží netknutá šperkovnice.
Prsteny, řetízky, hodinky… tyhle věci dávno ztratily hodnotu, cenu mají jen o málo větší než kočičí zlato. Nikoho nezajímají, nikdo je nepotřebuje.
Nic potřebného pro přežití v tomhle domě není, přesto vystoupám ještě do patra. Třeba najdu něco, co má cenu zlata jen pro mě, co ostatní nechali být. A opravdu! Hned v prvním pokoji celou jednu stěnu pokrývá knihovna nacpaná k prasknutí.
Ten rok začala sezóna dříve. Už v dubnu bylo teplo jako v létě a restauratéři spěšně připravovali zahrádky, zatímco se jim u vchodu shlukovali nedočkaví zákazníci.
Teplo se stupňovalo, ale turisty to neodradilo. Každé letadlo jich na ostrov vysypalo stovky, i když pár kilometrů za ranvejí hořelo. Nehnulo s nimi, ani když shořel první hotel.
Do konce léta jich shořelo několik desítek. Taky všechny olivové háje a borovice v horách.
Další rok přiletělo jen pár prázdných letadel, pak přestala létat úplně.
Tady byl počátek všeho. Ten rok začala sezóna dřív a taky dřív skončila. Ten rok skončily všechny příští sezóny.
Na loňské dovolené v Řecku jsem četla knihu Modrá, která popisuje klimatickou apokalypsu v blízké budoucnosti. Evropu sužuje vedro a jižní národy migrují na sever. Požáry, nedostatek vody... a když jsem se z dovolené vrátila, začalo tam masivně hořet. Od té doby mám v hlavě tenhle svět, obydlený postavami, které se pokouší přežít. A právě do tohoto světa jsem zasadila zatím všechny své drabble. Dnešní téma mě úplně lákalo vysvětlit, co se na ostrově Z. vlastně stalo a zároveň dát v těchto nezvykle horkých dnech malý podnět k zamyšlení. Knihu Modrá napsala Maja Lunde. (Mimochodem – i tahle poznámka je drabble)
Alkohol
Přiloudal se s lahví kořalky v ruce mezi nás. Pozdravil na půl huby a zcela samozřejmě se posadil. Hovor utichl, ale naše pohledy hlasitě mluvily.
Ve městě byly, jak už to bývá, dvě hospody. Jedna plná smradlavých rybářů, zlodějíčků a líných povalečů. A druhá, ta „naše“ – plácek za benzínovou pumpou, kde jsme se večer co večer sešli. Každý přinesl láhev a bylo nám jedno, kolik je v ní alkoholu. Slavili jsme další den, který se nám podařilo přežít.
On byl z té první.
Přihnul si, ani nikomu nenabídl. Ne, že by nám to nějak vadilo.
Některý pití je lepší nemíchat.
Slepičárna
(Moje úplně první drabble v životě.)
Sprosté slovo
„Přijď k nám na snídani, budou vajíčka.“
Tady na severu nemají nic. V celé vesnici není ani jedno auto a dostat se do města mohou jen pěšky nebo na kole, ale ani kola jsem si nikde žádného nevšiml. Mají tu jen hlad a smrad.
A slepice. Spousty slepic.
„Potřebuju, abys pro mě ve městě něco zařídil. Když to uděláš, dám ti slepici,“ vyvalí na mě Richard svou prosbu ještě dřív, než se usmaží omeleta.
Zdráhám se. Nepotřebuju další stresující úkol ani další slepici.
„Neser, jsme kámoši, ne?“
Nejsme. Jen mu někdo vyžvanil o mých službách.
Tohle místo je fakt slepičárna.
NESOUTĚŽNÍ
Než jsem se odhodlala sem přidat, napsala jsem jedno drabble do šuplíčku.
Sprosté slovo
„Přijď k nám na snídani, budou vajíčka.“
Tady na severu nemají nic. V celé vesnici není ani jedno auto a dostat se do města mohou jen pěšky nebo na kole, ale ani kola jsem si nikde žádného nevšiml. Mají tu jen hlad a smrad.
A slepice. Spousty slepic.
„Potřebuju, abys pro mě ve městě něco zařídil. Když to uděláš, dám ti slepici,“ vyvalí na mě Richard svou prosbu ještě dřív, než se usmaží omeleta.
Zdráhám se. Nepotřebuju další stresující úkol ani další slepici.
„Neser, jsme kámoši, ne?“
Nejsme. Jen mu někdo vyžvanil o mých službách.
Tohle místo je fakt slepičárna.
Zbraně
Osamělou cikádu přeruší motor blížícího se auta. Obě zvedneme oči a zatajíme dech. Srdce mi velí okamžitě se schovat, ale Mery sedí nehnutě. Sledujeme přijíždějící světla, dokud se nezastaví až u naší terasy.
„Kalimera! Koho to tu máš, Mery?“
„Nikoho, kdo tě chce znát.“
Mery položí ruku na pušku. Jen tak majetnicky, nesáhne po spoušti.
„Tebe neznám. Jsi tu nová?“
Má pravdu, nechci ho znát. Nechci, aby mě znal. Mlčím.
Ona se i se zbraní zvedne. Nemíří, drží ji jako hůl.
Nezvaný host nás přejede pohledem, nastoupí zpátky a odjede.
Mery. Pro můj pocit bezpečí je dobré mít takové známosti.
