DMD č. 1. pro 1. 4. 2024. Téma: Slepičárna

"Ven!Všichni!"
Rozkaz krále byl jasný. Když všichni, tak všichni. Kardinál se uklonil a následoval ostatní dvořany a i kapitána gardy. Bolela ho hlava a dvořani mu dnes víc než kdykoliv připomínali hejno slepic. I tím pachem.
"Vyhodil i vás?"
"Král si přál být sám."
"A nevolá vás vždy zpět?"
"Vás taky."
Pokračovali chvíli tiše vedle sebe. Oba se snažili dostat ven.
V zahradách byl klid.
Treville mlčel, ale pak se na něj zkoumavě zadíval.
"Vy jste to udělal schválně! Vyprovokoval jste ho."
"Všiml jste si."
"Proč?"
"Spiknutí."
"Další?!"
Jemný ušklebek.
"Nikdy si nedají pokoj a tohle je postrčí."
"Jste cvok."

„Přijď k nám na snídani, budou vajíčka.“

Tady na severu nemají nic. V celé vesnici není ani jedno auto a dostat se do města mohou jen pěšky nebo na kole, ale ani kola jsem si nikde žádného nevšiml. Mají tu jen hlad a smrad.

A slepice. Spousty slepic.

„Potřebuju, abys pro mě ve městě něco zařídil. Když to uděláš, dám ti slepici,“ vyvalí na mě Richard svou prosbu ještě dřív, než se usmaží omeleta.

Zdráhám se. Nepotřebuju další stresující úkol ani další slepici.

„Neser, jsme kámoši, ne?“

Nejsme. Jen mu někdo vyžvanil o mých službách.

Tohle místo je fakt slepičárna.

"Pořád to tu smrdí."
"Než to tu uklidili, chovali tady slepice, proč myslíš že tomu starej pořád říká slepičárna?"
"Protože drbete hůř než osazenstvo pavlače?"ozval jsem se a proklouzl mezi nimi smeřem k dlouhému stolu jídelny.
Velmistr už seděl na svém místě a já si sedl vedle něj. Jen kývl na pozdrav. Hodiny odbily přesně celou. Všichni na malý okamžik ztichli. Společná motlitba a pak opět družný rozhovor.

Velmistr už dojedl svou část uzeného lososa a skoro vyčítavě pozoroval zbylou zeleninu.

Já zeleninu rád.

Beze slova jsem talíře vyměnil.

Poloúsměv.

"Díky."

Úšklebek.

"Rádo se."

A zas budou slepičit.

Všichni...

Matky nasadily blůzky,
ve škole jsou třídní schůzky.
Nováková příkře žádá zavést znovu pozemky,
Zedníčková rozporuje počty bodů z písemky.
Ředitel už zatím řeší bitku výtržníků,
příčiny a následky, žel, nese na svém triku.
Češtinářka neumí prý zaujmout své žáky,
matikář moc úkoluje, práce dává mraky.
"Neumíte vysvětlovat..." "Karlíček se nudí,
chudáček má ADHD"..." Jasně, věčně prudí.
Babetku prý šikanují, musí se to řešit,
učitelku její práce nepřestává těšit.
Zvlášť když slyší z televize kolik love bere,
jen ten pohled na výplatku v reálu ji žere.
"Dětem chybí chlapská ruka" Šišková jí vmetla,
"no tak si to vyzkoušejte" argumenty smetla.

„Milá Juano Panzová, ženo moje!
odpočíváme s pánem v pevné tvrzi a je tu jeden bakalář, co umí i psát, posílám tedy pozdravení. Poté, co jsme vyjeli z domova, natrefili jsme na začarovaný hrad, zamčený železnou závorou. Když ji pán rozbil, našel dvacet nebesky krásných panen, zajatých černorudým ďáblem, zlostně se naparujícím. Jeho drápy v následném boji utržil mnohá zranění, avšak nakonec všechny panny šťastně osvobodil. Jak krásně děkovaly ve svém zpěvném - však neznámém - jazyce!“
...

„Milý manželi, udatný zbrojnoši! Sanchiček měl horečku, ale už je zdráv. Strýci Gutiérrezovi někdo vypustil kurník. Honili jsme slepice po celé lamanchské pláni ještě týden.“

Vánoční večírek Ministerstva kouzel byl stejně nezajímavý jako každý rok. Skutečná zábava se odehrávala neoficiálně, v kancelářích a temných koutech. Neukázat se ale byla sebevražda.
Pár znuděných tajných postávalo kolem nízkoprocentního punče, řeč stála.
„Viděli jste Moodyovou? Ta má teda buben.“
„To se divím.“
„Proč? Už mají dlouho po svatbě. Vždyť ta ženská nemele o ničem jiným než o čistokrevným vrhu.“
„To jo, ale Moody nešuká.“
„Jako vůbec?“
„Jako vůbec. Ženský, chlapy, děcka, nic.“
„Tak to asi nebude jeho, co?“
Slepice dokvokaly, večírek vyšuměl. Alastor Moody, velmi pozorný šéf slepičárny, si je všechny poznamenal. I odbor záhad má povolené ztráty.

“Přišel čas skoncovat s okovy otroctví!” čepýřila se kropenatá nosnice.
“Jsme potomci dinosaurů!” přisadila si druhá.
“Chcete skončit na pekáči?!”
“Ne!” odpověděl jim sbor shromážděné drůbeže.
“Dinosauři se ničeho nebojí!”
“Chcete snad celý život dřít na někoho jiného?!”
“Dinosauři si dělají co chtějí!”
“Dnes je ten den, kdy vzplane plamen revoluce!”
“Dinosauři…”
Další moudro o dinosaurech zůstalo nedopovězeno. Stodolou se ozval zvuk klíče v zámku.
***
Co to do nich zase vjelo? pomyslel si muž, když odemykal stodolu. Že by se dovnitř vloudila liška?
“KVOK!”
Mihlo se peří a poslední věc, kterou uviděl, byl slepičí spár, blížící se k jeho krku.

The village was on the verge of ruin and despair.
"Help us!" there was a woman, braver than most. "Please! My father is ill. Surely you have someone skilled in medicine?"
The adventurers looked at each other.
"What is ailing him?" one of them asked, cautiously.
The woman took them into a house, where an old man laid, only semi-conscious.
Two of the strangers bent over to examine him.
"I'm going to need something to focus this magic," one of them said finally. "A hen?"
"The Rads took them all! Even to the last feather..."
"There are some excrements though..."

Franta Pírko si spokojeně mnul ruce při pohledu na jeho novou slepičárnu. K dokonalosti chyběl jen Leonardův Bleskový vejcovod 3000. Riziko rozbití sice bylo značné, ale v takovém počtu se to lehce ztratí.

Sehnul se nad přístrojem, který vypadal jako něco mezi vysavačem a sekačkou na trávu, a zmáčkl tlačítko. Vejcovod zakašlal a vyrazil mezi klece plné vyděšených slepic. Poslední, co Franta viděl, byly desítky vajec řítící se na něj skutečně bleskovou rychlostí.

"Co se stalo?"

MODERNÍ TECHNOLOGIE. A DOBŘE VÁM TAK. CO VÁS TO NAPADLO S TÍM VELKOCHOVEM? TO BY SE NÁM SLEPIČÍ SMRTKA UPRACOVALA... NO, K SMRTI.

KOKODÁK!