DMD č. 10 pro 10. 4. 2024. Téma: Kočičí zlato

Za okny zbytky temnoty
se o svítání tříští
a střípky tmy a samoty
teď lepí se ti na boty,
průvodci pro dny příští.

Strnulý úsměv na tváři,
když klekáš ráno k oltáři
a domáhaš se odpuštění.
Slova do modlitby skládáš,
neprosíš, neústupně žádáš,
a očekáváš vyslyšení.

Plastové květy - obětina,
co nezkazí se k večeru,
pak ruce okázale spínáš,
slibuješ že dnes budeš jiná,
lež jako splátka úvěru.

A než pak vyjdes do ulic,
tak ještě minci falešnou
položíš k modle naleštěné.

Není to moc, však proč dát víc,
když tvůj bůh stejný je jak ty,
jen prázdno v slupce pozlacené.

Rázné klepnutí na dveře. Než stačil ministr zareagovat, vpadla dovnitř Hermiona.

"Malfoyi, nesu ti návrhy na festivalové stánky."
Položila na stůl drobné krabičky a hůlkou je zvětšila, přitom se jí vyhrnul rukáv.

"Grangerová, co jsi proboha dělala," vyděsil se Draco při pohledu na poškrábané předloktí.
"Prala ses s medvědem, nebo se sebepoškozuješ? Ne počkej už vím, provozovali jste s Weasleyem sado-maso hrátky?"
Kdyby mohla, proklela by ho pohledem.
"Máš moc bujnou fantazii. Ve skutečnosti jsem se snažila dostat do našeho kočičího zlatíčka odčervovací prášek."
"Od čeho jsi čarodějka? Neznáš Petrifikus totalus?"
"Je to částečně maguár, rychlý jak blesk, nejde zaměřit."

Tohle mohlo být trochu nedůstojné. Jenže jeho služebníci při této misi selhali.
Juscac měl nový šrám na ruce.
Rochefort na nose.
Bratr Josef raději zmizel a Cahusac tvrdil, že jeho povinnost hlídat Jeho Eminenci je důležitá a tedy se nesmí hnout ze své pozice u dveří.
A tak byl příchozí Treville svědkem toho, kterak druhý muž Francie leží zpola pod svým lůžkem.
"No tak, už to stačilo."
"Kdo tam je?" Treville klesl na kolena a pak si lehnul vedle.
"Pirát, ukradl růženec."
"A?"
"Odmítá ho vrátit!"
"Zkusil jste vyjednávat?"
"Co myslíte?!"
Treville vytáhl kus šunky.
Růženec byl vydán bez odporu.

To zrzavé kotě od Trevilla, pojmenoval Kapitán.
Juscac tvrdil, že je to vtipné. Rochefort, že si zaslouží alespoň titul generála, z toho jak si vykračoval po kardinálových mapách a poznámkách. Otec Josef, nenápadný františkán, se jen vědoucně usmíval.
Když se skutečný kapitán zas objevil u kardinála v kanceláři, tentokrát kvuli koordinaci jejich gard v rámci královniných narozenin, zrzavý si to nakráčel přímo před něj.
Přál si být zvednut a byl zvednut.

"Líbíte se mu."
"To je snad dobře."
"Zajisté, ale ..."
Kapitán, ten kočičí, začal příst.
Kapitán, lidský, si sedl a ztišil hlas.
Richelieu nechal donést svačinu.
Šunku si dali všichni.

“Sousede, ty nejdeš na šichtu?”
“Ne, dneska do města na trh.”
“Tak hodně štěstí.”
Horník smyl prach pod pumpou, oblékl sváteční košili a vyrazil na silnici. V dole ho jen tak neuvidí.
Všechno se to událo při poslední šichtě. Chlapi už na něj čekali, chtěli fárat nahoru. Vtom párkrát sekl krompáčem a ze skály se vykulil kus zlata. Rychle se rozhlédl, nikdo nic neviděl. Doma ho očistil a zjistil, že má kostku surového zlata.
***
Zlatník na něho koukal přes brýle a ve vzduchu se vznášel zápach síry.
“Jak to - není zlato?”
“Pyrit. Ale nevěste hlavu, jako těžítko pár grošů vynese.”

K čemu je krása, třpytivé pozlátko, když se pod ním schovává jen rozklad a nicota?
Ten, který kdysi zářil nejjasněji, za sebou nechává štiplavý pach polopravd, ze kterého i jediná jiskra chtivosti dokáže rozdmýchat požár - takový, kterému neměla být vystavena žádná lidská bytost.
Jak si tedy můžeme myslet, že náš lesk je něčím jiným, než bídou?
Vše, co je pro jiné ziskem, jsem pro Krista odepsal jako ztrátu.
Nevěřím, že by mě mohlo vykoupit jakékoli množství materiálních hodnot.
Budu se držet dřeva kříže, z něhož se stane základní kámen.
Moudrost je plná protikladů, rozumnost vidí skrz oslepující záblesky k pravdě.

"Měl jsi mě zabít, chlapče."
Izzy drtil Frenchieho ruku a krvácel z pahýlu nohy.
"Vydrž, zlato, dostaneme tě z toho."

Trpělivě u něj sedával, i když se ho Izzy snažil stále odehnat.
Nezabil by ho, určitě ne potom, co je vlastním tělem bránil proti Krakenovi.

Potom Izzy vytasil poslední trumf:
"Ve skutečnosti mám hrozně rád zasraný kočky, abys věděl."
Dříve by pravděpodobně s křikem utekl a zakopl při tom o vlastní nohu.
Kočky! Ďábelská stvoření s jehlami v tlapkách!
Dnes ne.
"Tak jo, ty kočičí zlato. Převážu ti nohu."

Na vlastní kůži poznali, že jsou mnohem horší věci, než kočky.

Dva nejkrásnější lidé se vzájemně přitahují stejně velikými, ale opačnými silami. Anča s Michalem, k sobě patří. Rychtářova dcera, Mlynářův syn.
Jestli všichni muži snili o Ančiných stehnech, děvčata byla ochotná spustit se s Michalem. Značil si paloučky a místa svých úlovků. Měl obří ruce a silný stisk. Voněl po mlýnici.

Ohlášky mířily do kostela. Za tři týdny bude svatba.
Anča se vezla na kočáre, Michal na koni. Všechno se blýskalo, lesklo. Zapletené ve vlasech, koňských žíních, parta i stuha. Jen Mišovo pírko bylo pomoučeno. Faráře bohatě odměnili.
Stejně jako budoucí otec i zlato bylo kočičí. Ale patřil do Doliny.

Doktor se pod záminkou úklidu vydal do pokoje jeho tří nedobrovolných spolubydlící. Prošel ke komodě uličkou mezi různě poházenými svršky, o kterých se zapřísahali, že je uklidí. V misce na ní se blýskaly roztodivné šperky, na první pohled brože z kočičího zlata, pečetní prsteny a jiné cetky. Doktor však dokázal identifikovat každý kousek technologie, kterými ve byly.
"Bože, ti tady mají bordel," vydechla od dveří Donna. Doktor se otočil s prstenem v ruce. "Promiň, zlato, ale fakt ne. Navíc už jsem vdaná."
Doktor se usmál a vrátil prsten na místo. "Problém není ten nepořádek. Problém je, co v něm schovávají."