Equilibrium RPG

Blbnutí na přídi trojici nějakou dobu vydrželo, hlavně tedy Edvinovi s Geraltem, kteří na to na rozdíl od Johanky měli vhodné vlasy. Bouře nakonec nebyla tak hrozná, přesto však s lodí zamávala a bylo záhodno rychle obnovit původní kurz, samozřejmě severní.
„Bůh nás povede,“ soudila kacířka, momentálně už jenom trochu sťatá.
„Spíš sleduj hvězdy,“ poradil jí nikoliv bůh, nýbrž zaklínač, „hlavně Severku, tu nejjasnější.“
„Támhletu? Ta září velmi silně.“
„Ta září možná až moc silně, není to spíš maják?“
Nebyla to ovšem hvězda ani maják, to jen o dimenzi vedle hořel chrám Matky Boží a bylo to vidět až tady.

Jakmile byla patentní pípa dostatečně prozkoumána, nebránilo již nic dotočení dalších korbelů novým opojným mokem a všichni tři hrdinové mohli vesele pokračovat v trávení dovolené. Vesele a bez nutnosti mávat mečem, což bylo velmi ozdravné.
Jak tak ovšem mizelo pivo, přibývalo na nebi oblačnosti a zanedlouho se zvedl takový vítr, že jim to čechralo vlasy a shazovalo pěnu. Blížila se bouře, o tom nebylo pochyb. Běžní námořníci by v takovém případě jistě začali konat preventivní opatření, ale co udělali Edvin z Mjödlandu, Jana z Arku a Geralt z Rivie?
Inu, nejdřív si samozřejmě na přídi přehráli tu scénu z Titanicu.

Lady Thrúðr snášela dlouhý pobyt cizáků na palubě lodi docela dobře. Nechala je, ať si s manželem popovídají a občas jim dokonce přinesla čisté korbely. Vyloženě zaskřípalo to jen ve chvíli, kdy jí ten bělovlasý vběhl do koupelny a vymlouval se na nějaký orientační běh, ale naštěstí měla ještě štít a adekvátně toho využila.
Teď to však vypadalo, že veselí na palubě konečně utichá, a ona plna nadějí otevřela dveře, že to zkontroluje. Třeba už se rozhádali jako pohani a Edvin je poslal domů, napadlo ji škodolibě.
Jenže oni tam pořád byli, pořád spolu, jen zrovna mlčky zkoumali patentní pípu.

Jakmile se Johance udělalo trochu lépe, lehla si trojice na palubu, pozorovala mraky a plánovala, co dál. Vzhledem ke složení skupiny to nemohlo být nic malého.
Tak předně museli samozřejmě dostat Francii z područí Angličanů a zapálit barák pár proradným Burgunďanům. Edvin, který byl ochoten poskytnout benzín i stroj času, se pak chtěl v Galii podívat po místech, která navštívil tenkrát v šestém století na výjezdu s rytíři kruhového stolu, a celé to měli završit vyčištěním Arden od topivců a postavením nového Kaer Morhen, aby si na své přišel i Geralt.
Ovšem nejdřív museli dopít, což se mohlo trochu protáhnout.

Protože francouzská národní hrdinka stále ještě zvracela a nebyla tedy příliš nakloněna jakékoliv konverzaci, pokračovali její kolegové v klidném trávení dovolené bez ní. Což nebylo úplně snadné, protože toho ani jeden nikdy moc nenamluvili. A tehdy poprvé zahlédl jinak celkem všímavý Edvin přívěsek na krku toho druhého, kovový amulet ve tvaru vlčí hlavy.
„To je… ze školy,“ zamručel bělovlasý málomluvka, když na to Fin zvědavě ukázal.
„Snad spolek vlčích šprtů byli jste?“ pousmál se Edvin v blankversu. „Tak pošli zprávu, že na lodi jsme, ať přijdou všichni, piva máme dost.“
Z nějakého důvodu však tenhle návrh zaklínačovu náladu dokonale zabil.

Věkovitá čarodějnice se konečně vracela. Vracela se do svého příbytku hluboko v lesích, daleko od lidí, které od mládí nesnášela. Nesnášela jejich krutost a krvelačnost. Nesnášela jejich licoměrnost a faleš. Lépe jí bylo mezi čerty, upíry a vlkodlaky. A nejlépe jí bylo samotné.
Před stavením podrbala za hrbolkem svůj oblíbený kdysi oživlý kámen. Kámen se slastně protáhl a začal se rytmicky vlnit.
„Vážně?“ usmála se potěšeně čarodějnice. „Tak jim řekni, že už jsem doma.“
Nebylo to zapotřebí. Kolem se začaly vynořovat šedivé špičaté přátelsky větřící čenichy.
Vlci kolem ní vytvořili kruh a vrtěli ocasy. Ten největší držel v tlamě dopis.

Jana z Arku toho z paluby vikinské lodi viděla hodně, něco přímo, něco periferně, všechno kvůli přetrvávající opilosti mázle. Hlavně tedy viděla spoustu mázlé vody a velrybích ocasů. Taky viděla svou večeři, nejen lehce mázlou, ale taky lehce nazelenalou, jak do té vody padá. A nejrůznější mořskou havěť, která z té večeře vybírala natrávenou mrkev, ačkoliv ji skoro určitě nejedla.
A pak taky periferně moc pěkný, moc odhalený sval onoho bělovlasého štramáka, když si s Edvinem po prohraném orientačním běhu dával páku. Naštěstí na ni ale dřív přišlo další zvracení než jaro a její pověst ani přezdívka tak nebyly ohroženy.

Zatímco Panna orléanská odevzdávala absinthem zředěnou večeři moři, její alkoholicky zdatnější společníci se poněkud nudili. Možností, jak se zabavit i bez řezání hlav monstrům, vymysleli hned několik, leč jako nejlepší se jevil Edvinův návrh na orientační běh podpalubím.
Bělovlasý muž se sebevědomě usmíval, neboť předpokládal, že jakožto mistr orientace v nejrůznějších kobkách a sklepích bude mít jasnou převahu. Když navíc dostal náskok, aby pán lodi přišel o výhodu známého prostředí, už se viděl s medailí.
To bylo samozřejmě předtím, než otevřel dveře a spatřil chodbu tak dlouhou, že na její konec neviděl, s tolika dveřmi, že je ani nedokázal spočítat.

Protože jediný pelyněk široko daleko se nacházel v lahvích s nazelenalým peklem, musela je přirozeně trojice na palubě vikinského knarru v rámci plnění tématu otevřít. A když už byly otevřené, přece je nenechají vyčpět…
Byla to trochu jiná liga než dříve ochutnaný akvavit nebo medovina. Dost možná už to byl i jiný sport a Edvina, jenž to trochu brzdil vícestupňovým pivem, bavilo sledovat, jak se liší reakce jeho společníků.
Pro bělovlasého lovce, jenž už v dětství zkoušel pít kdejakou trávu, to byla zajímavá bylinná novinka.
Pro pannu z vinařské oblasti zase pádný důvod, proč se ráno modlit ke všem svatým.

Moře bylo chladnější než čekali, a tak v něm nevydrželi dlouho a opět se s nejvyšší možnou mírou cudnosti vydrápali na palubu. Zima je však následovala a jak jí tak odvážně čelili horkou medovinou, napadl bělovlasého muže zdánlivě neškodný dotaz.
„Co kdybychom tu zapálili pořádnou hranici, snese to loď?“ zeptal se a Edvin už se chystal přikývnout, že v klidu, ale slečna Francouzka ho předběhla. Takřka hystericky jim vysvětlila, že o otevřených ohních nechce slyšet ani slovo, a ti dva lehce zaraženě souhlasili.
Ještě téhož večera přibyli na seznam zakázaných témat také Angličané, jež záhy následovaly zkušenosti s halucinogenními látkami.