DMD č. 10 pro 10. 4. 2019. Téma: Periferní bicáček

"Aha, ty bys chtěl vědět, kdo o tobě a tvém spolubydlícím roznáší drby," poznamenal Sklepmistr a Česťa jasně cítil otázku, která se za těmi slovy skrývala.
"To bych rád. Karel je můj kamarád a vytrpěl si dost. Někdo z něj stále dělá něco, co není."
"Česťo, oba dobře víme, že tohle není stejný Karel Holý jako ten, který odtud odešel do koncentráku." řekl Sklepmistr. Ten chlap vždycky věděl všechno. Česťa byl nucen přiznat porážku.
"To máte pravdu. Přísahám ale, že není nacista! Ani strašidlo."
"Jsi dobrej kluk, Česťo, vždycky jsi byl. Věřím ti. Rozhodně víc než Jardovi Bicanů z Plzeňský."

Mezizvířecí vzpěračská asociace právě schvaluje nařízení zakazující chobotnicím používat při závodech více než dvě chapadla.

Kontroverzní návrh, jehož motto zní „Vyhlasme válku periferním bicáčkům!“, má zabránit znevýhodňování soupeřů s méně končetinami.

Většina vzpěračů pochopitelně protestuje. Upozorňují, že podobná opatření mohou vést k úplnému zákazu používání končetin, aby nebyly v nevýhodě například murény nebo škeble.
Někteří dokonce zamýšlí v případě schválení návrhu opustit sport docela.

„Možná se stanu zahradním architektem,“ zvažuje jeden z chobotničích šampionů. Chobotnice mají ostatně v oboru návrhů a realizací zahrad velké zkušenosti.

Jeden z chobotničích architektů například nedávno ve své zahradě pohostil snad nejznámější hmyzí kapelu vůbec.

Nebyl první ani poslední kadet, který to zkusil. Nazval Tarkina „vévodou z Buranova“ a čekal, že mu to projde. Byl totiž o něco vyšší a výrazně mohutnější. Ten typ, který v posilovně zvedá závaží, aby si vypěstoval okrasnou hmotu vzletně zvanou bicepsy. Snob z Jádra, který věří, že komukoliv z Vnějšího okruhu prokazuje čest už jen tím, že ho strpí.
Tarkin měl ovšem výcvik. Marketér by řekl, že díky němu získal "rychlost, sílu, mrštnost a vytrvalost v praktickém úsporném balení". Když se soupeř rozmáchl pěstí, vyhnul se, trhnutím za zápěstí ho vychýlil z rovnováhy a druhou rukou mu přerazil nos.

Cizí očí sledovaly nezvyklou scénu.

„Co dělá ten dutohlav?“

„Pokouší se cvičit.“

„Fakt? Já myslel, že mele z posledního.“

Jejich holografický rádoby důstojník se kroutil, jako by jeho střeva tančila čardáš a žaludek je dirigoval. Nedalo se poznat, jestli jásá nebo trpí.

„Proč to dělá?“

„Víš, kocoure, to je takovej jeho rituál. Myslí si, že pak bude odolnější nebo tak nějak.“

„Fakt? A to zabírá?“

„Ne, ale von si to myslí.“

Rimmer skončil válečný tanec. Netušil, že ho pozorují. „Výborně, Rimmsy!“ Pohladil si paži odshora dolů. „Nádherný periferní bicáček! Dobrá práce!“

Holly by v tu chvíli nejraději prorazil hlavou obrazovku.

I když neuměla číst, některé recepty by snad připravit zvládla - paměť měla dobrou a lékárník rád mluvil o svém řemesle.
Alchymistická dílna za domem byla přístupná každému, kdo si přinesl vlastní zásoby.
Pracovala při světle svící, dávno potom, co zvon u radnice odzvonil večerku.
Otevření dveří zaregistrovala při svém soustředění jenom tak napůl.
Otočila se jen tak, že periferním viděním zaznamenala relativně svalnatou paži ve známé žluté tunice, opřenou o rám dveří.
I kdyby nepoznala oblečení, hlas, který se vzápětí ozval, identitu příchozího potvrdil.
"To jsem nevěděl, že tu máme tak pěknou kořenářku. Jestlipak umíš Vyprošťovák?" zajímalo ovíněného pana Ptáčka.

První dny na knížecím hradě byli pro Armida i Yvana obtížné. Hned při vstupu je rozdělili. Armida ubytovali v komnatách pro hosty, pravda se zvýšenou ostrahou, takže nemohl hledat svého druha. Aspoň měl dračí princ k dispozici kouzelné zrcadlo, které mu umožnilo sledovat milého.

To Yvan byl na tom hůř. V zatuchlém sklepení se užíral strachem o Armida, zda je živ a zdráv, či zda ho netýrají jako minule čaroděj Zmargod.

Když Armid viděl jeho trápení, chtěl ho povzbudit. Vzpomněl si na písničku, kterou nedávno složili.

Bicáčku, bicáčku periferní!
Neotravuj sličnou děvu,
sic ti šlápnu do úsměvu!
Bicáčku, bicáčku periferní!

Narozeninový večírek v kanceláři byl lepší, než očekával. Tedy ne že by čekal málo, byl přece Zlatoslav Lockhart. Svět už věděl mnoho o jeho dokonalosti, řečnických schopnostech, nadýchaných zlatých loknách, bicáčcích řeckého boha (dech beroucí zejména z periferního pohledu), zářivém úsměvu hodného cen... Zkrátka svět na něj byl připraven a narozeninová komise na Ministerstvu očividně také. Co na tom, že ji vedla ta neatraktivní žába s aurou staré panny.
Dort byl vynikající (a hlavně – dietní!), přání podepsané všemi včetně samotného ministra dojemně ohromující, hosté více než připravení ke každé špatnosti. Alespoň francouzáka si dal s každým. Bylo mu krásně lehko.

Periferni bicáček, periferní bicáček...
Proto tak nerad jezdím městskou hromadnou bez sluchátek. Člověk se prostě nevyhne konverzacím ostatních lidí, a pak se může stát, že zaslechne nějakou kravinu, která se mu pak odráží sem a tam od stěn dutiny lebeční, jakoby tam nebyla žádná hmota mozková. Drze si usurpuje myšlenkové pochody. Místo toho, aby člověk datloval do excelovské tabulky fakturované částky, přistihne se, že přemítá, jestli je to nějaký slangový výraz pro místního namachrovance, nebo jestli se jedná o svalové zranění, nebo ho z etymologického přemýšlení vytrhne až klakson projíždějícího auta na přechodu. Nebo taky nevytrhne.

DOBRÝ DEN. PROSÍM TUDY.

„V prvním rohu máme veterána, Doktora Pěst!“
Boxerský ring se otřásl aplausem.
„A ve druhém rohu vyzyvatel… to myslíte vážně? No dobře… Toníček!“
Toníček, neduživý chlapec z předměstí se probudil o půl hodiny později. Společnost mu dělal neznámý muž.
„Chlapče, takhle to nepůjde,“ vzal chlapce za ruku. „S takovým ochablým svalstvem kariéru neuděláš. Ale existuje cesta. Tu máš.“
***
„A ve druhém rohu vyzyvatel, Ždímačka!“
Ve druhém rohu stála hrouda svalů, to co kdysi bývalo Toníčkem někde uvnitř. Ze zarudlé kůže vystupovaly naběhlé žíly obepínající pletence steroidního svalstva. Groteskní postava se svezla na stranu, jak jí pod tím náporem puklo srdce.

V periferní nervové soustavě je dnes docela klid, elektroizolačním tukem oplácané axony se líně válí a nalévají se slušným koktejlem neurotransmiterů. Netuší však, že jejich dendrity začaly zachytávat informaci o urgentním stáhnutí bicepsu.

„Alarm!!!“
„Co se to tu u všech neuronů děje!“

Volají zmatené axony.

V tu ránu přes axony projde elektrický impulz do příčně pruhovaného bicepsového svalu a vyvolá jeho stáhnutí. To zrovna Arnold Schwarzenegger začal zvedat činku.

„Hele, co se tam povalujete, už je tady další požadavek!“

Pokřikují dendrity na zmatené axony.

Axony ale zůstávají v klidu, protože se jim díky tukové zásobě výrazně zlepšila rychlost přenosu impulzů.