Moje RPG postavy

„To není možný,“ zašeptal. Hleděl na své břicho a pořád tomu nemohl uvěřit. Jak se to mohlo stát?

Byla to jen jedna jediná noc pár týdnů zpátky. Jedna noc, kdy měli s Maxem soukromí. Kdy se mohli oddat všemu, po čem jejich srdce i těla toužila.

Včetně vyzkoušení toho zázračného lektvaru.

Strávil tak jeden den a jednu noc v ženském těle se vším všudy, ale ani ve snu by ho nenapadlo, že se může stát právě tohle.

***

„Chceš si to nechat?“ zeptal se ho manžel tiše. Dorian přikývl.

„Pak uděláme všechno pro to, abyste ty i malé byli v bezpečí.“

Toho večera se pro ni všechno změnilo. Dodnes se jí vybavují některé útržky.

Strastiplná cesta, během níž několikrát padla na kolena a zase zpátky vstala.

Jejich dům se zvláštními fontánkami. Symboly na zdech. Temný rituál s krví. Nepředstavitelná bolest celého těla. Neznámé hlasy v její hlavě. Zahalené postavy v kruhu kolem ní.

Až příliš dlouho se svíjela na té špinavé zemi.

Když bylo po všem, cítila se mnohem silnější než předtím, i když pro někoho měla možná „zlou krev“.

Ale ona už patřila jemu.

Pánovi smrti.

Až v dalších dnech poznala, že projít tím zvláštním přijímacím ceremoniálem byl jen začátek.

„Copak to nechápeš? Ta krvavá sprcha v lese, to jsem byl já!“ Alystair už začínal být zoufalý. Xavi přece nemůže věčně zavírat oči před tím, s kým vlastně žije.

„Jo, to mi došlo. A chápu, proč jsi to udělal,“ nenechal se odehnat. „Aly, tys tu pro mě vždycky byl. Měl jsi hromadu příležitostí mi ublížit. A nejen mně.“

Nastal čas seznámit přítele s realitou.

„Tebe miluju, ale takového Edgara bych zrušil bez mrknutí oka, kdyby nás to mělo ochránit.“

Mladík zavrtěl hlavou. „To není pravda. Ty jsi dobrý člověk.“

„NEJSEM!“ vykřikl. „Jsem členem Legie, měli by mě zavřít a popravit.“

Anastázie měla moc ráda bazary.

Zrovna včera odpoledne do jednoho zavítala. Procházela kolem starých skříní, stolů, váziček, lampiček a tu se najednou před ní objevila...židle.

Byla celá dřevěná, s ručně vyřezávaným opěrátkem a dvěma područkami. Kdysi musela být moc pěkná, teď už ale ztratila ten lesk.

Zastavila se kousek od ní a dotkla se jí prsty. Přejela po světlém dřevě.

Kdyby ji pořádně celou obrousila a natřela světle fialovou barvou. Snad by stačily dva nátěry.

Hodila by se jí do pracovny, k jejímu stolu.

Ale proč o tom jen přemýšlet?

Chytla ji oběma rukama a už táhla k pokladně.

Akorát tam přerovnával popelnice, když něco přistálo ve velkém kontejneru. Všeho nechal a hned se šel podívat, co mu tam hodili tentokrát.

Z odpadků na něj vykoukla střapatá hlava se známou tváří. Vždyť to je ta holka z kavárny, co neměla ani na čokoládu! Zakroutil nad nečekaným nálezem hlavou.

„A ty patříš kam? Do papíru nebo do plastu?“

Dany se s jeho pomocí vyhrabala z odpadků a oprášila si děravé kalhoty.

„Já jsem jedině nebezpečný odpad,“ vyplázla na místního popeláře jazyk.

„Jistě, velmi nebezpečný. Čí seš, špunte?“

„Ničí. Jsem svoje.“

...

Kdyby jen věděli, že ve skutečnosti jsou otec a dcera.

Oblékl se do bílého, jak velela tradice. Se šperky to nepřeháněl, bohatě si vystačil s rodinným prstenem a dvěma zlatými náramky. Těch se nemohl zbavit ani kdyby chtěl, držely mu na rukou příliš pevně. Jako dvě připomínky toho, že už není pánem svého osudu. On tedy nikdy nebyl, celý jeho život byl naplánován a ovládán vlivnějšími členy společnosti, ale dřív se mohl aspoň tvářit, že má svou vůli.

Stejně vzdoroval. Aspoň symbolicky si popelem ušpinil lemy rukávů na znamení, že tahle svatba není čistá. Otec jen rozšiřuje svůj vliv a upřímně... jeho nastávající taky netratí.

Jen na něm nikomu nezáleží.

V sobotu si s Henrim vyměnila přes sovu pár vzkazů.

Potřeboval bych ho zase vidět, ať se za mnou večer staví v kanceláři.

Víš, co je dnes za den?

Pošlu ti za to pár sáčků s mým čajem, jako kompenzaci.

Zapomeň!

Pozvedla obočí vzhůru a zavrtěla hlavou. Měla ho prodat za sušenou směsku, i když se speciálním účinkem?

Po posledním vzkazu se otočila a pohlédla před sebe. Byla před ní ulička, kterou měla projít. Vyslechnout si proslov. Říct "ano" a tím potvrdit jejich svazek. Jako by nestačilo, že spolu mají dvě děti.

Zhluboka se nadechla a udělala první krok kupředu.

V jeden moment tu byl. Ležel na jeho masážním stole a prostěradlo, kterým si zakrýval intimní partie, se v určitých místech lehce nadzvedalo. Tomu samotném by za jiných okolností nepřipisoval velkou váhu, takové věci se při uvolnění prostě dějí, ale tam to neskončilo.

Masáž nikdy nedokončil, protože si ho jeho vážený klient přitáhl blíž a pak už je nešlo rozpojit. Táhlo je to k sobě od prvního dne, ale on se tak bál udělat první krok. Teď už nemusel.

Nebo snad ano?

Včera jako med a dnes? Jako kdyby se nic nestalo. Jako kdyby ho ani neznal. Jen ho využil.

Byla dcerou sériového vraha - obávaného Spalovače.

Své dospívání strávila v otcově sklepě a do dnes si z té doby nese jizvy po četných popáleninách. Podědila po něm Arkánskou krev, její magie však byla jiná. Neovládala oheň, byla Médium. Nakonec to byli právě duše jeho obětí, kdo jí pomohl utéct.

Mrtví se pomstili svému vrahovi, aby ona mohla žít.

A ona žije. Spolu se svým pohádkovým princem založila novou rodinu, do které jim přišla hned dvojitá radost. Zatímco se okolní svět zmítá ve válce plné intrik, útoků, zlotřilých plánů a bolestivých konců, na ni se konečně usmívá naděje na lepší budoucnost.

Seděl v šeru svého pokoje na chladné podlaze. Zády se opíral o nohu postele a v ruce svíral už skoro prázdnou láhev rumu z otcovy sbírky. Starouš nebude rád, až zjistí, že mu zmizel další kousek. Ale co mu udělá? Přidá mu monokl na druhé oko?

Uchechtl se a zavrtěl hlavou. Zamžoural před sebe, na stojan s plátnem. Už ani neví, co to tam patlal. Nevadí, stejně ten obraz zničil. Co na tom záleží, tak jako tak nikdo nikdy neuvidí to jediné, v čem je opravdu dobrý.

Znovu si přihnul. Alkohol byl jeho jediným společníkem, na kterého se mohl spolehnout.