Moje RPG postavy

Hlavně, děvče, nepracuj! 
Pronesla jednou v létě její maminka, když se opalovaly na lehátku. Jí bylo pět a pracovat neměla v úmyslu. Chtěla si najít muže, který se o ni postará a ona se bude věnovat nějaké bohulibé činnosti. Například péči o jednorožce. 

Hlavně, děvče, nepracuj! 
Ozvalo se, když připálila druhý kastrůlek s večeří. Nestíhala, protože děti byly nemocné a stoupala jim teplota. V koši na ni čekaly jeho košile, které měla do rána vyžehlit. Ve dřezu pak kupa nádobí na umytí. 

Hlavně, děvče, nepracuj! 
Řekla sama sobě a šla psát knihu, zatímco si její nový přítel hrál s dětmi.

Hans byl na ni vždycky trochu moc nóbl.

Všechny ty okázalé plesy a zahradní slavnosti, kterých se museli účastnit...z reprezentativních důvodů. 

Na návštěvě u jeho matky jednou omylem zaslechla, že je zlatokopka. Oba nejspíš předpokládali, že její úroveň němčiny ještě není tak dobrá, aby jim rozuměla.

Jeho peníze ji ale moc nezajímaly.

Místo drahé narozeninové oslavy by raději uvítala, kdyby někdy zůstal doma a popovídal si s ní.

Po společně strávené noci by ocenila, kdyby jí uvařil kávu. Nepotřebovala svazek bankovek hozený na peřinu.

Jejich dcera by zase ocenila, kdyby jí někdy přečetl pohádku a nezavíral před ní dveře.

"Mami, my chceme pohádku"! 

Pousmála se a začala chystat plesové šaty. Usedla ke stolku a začala vyprávět.

Byla jednou jedna dívenka, která se jmenovala Zlatovláska. Jednoho dne se zatoulala v lese, narazila na malý domek. 

Oliver i Antoinetta leželi v postýlkách, ani nedutali. 

Na stole stály tři misky kaše. Zlatovláska ochutnala z první:
"Ta je moc horká!“ prohlásila.
Z druhé: „Ta je moc studená!“
Ale když ochutnala ze třetí, usmála se: „Ta je tak akorát!“ — a celou ji snědla.

Konečně i ona byla oblečená a jako poslední si vetkla do vlasů perlovou čelenku. 

"Maminka je princezna." Vydechla obdivně její dcera. 

"Mohl bych poprosit o čaj?"

"A dáš si meduňkový?"

"Ten se žlutým obalem."

Jeden čajový sáček vezme ze stolu a čte. "Polibek slunce?"

Pousmál se. "Tenhle nic zásadního nezpůsobí, nemusíš se obávat."

Několik kouzelných čajů od něj už vypila a věděla, že můžou mít různé účinky. Některé jí dodávali energii, jiné zase brali. Když vypila čaj včera, zmizela lehká rýma, co ji trápila v posledních dnech. 

Pokrčila rameny a připravila dva hrníčky. 

Zalila horkou vodou, přidala lžičku medu a napila se. Stačil okamžik, aby se začala cítit jinak.

"Já věděla, že ti nemám věřit." Zachvěje se.

Naštěstí byli sami doma. 

"Chci ti věřit... Ale nevím, co si mám myslet."

Dveře za ní zapadnou a byt najednou působí až moc tiše.

Ještě před chvílí tu byla. Ještě před chvílí to dávalo smysl.

Zůstane stát uprostřed místnosti, neschopná se pohnout.

"Emily..." Vydechne tiše, skoro opatrně, jako by ji tím mohla vrátit zpátky.

Ale nevrátí.

Posadí se a najednou na ni všechno dolehne. Všechna ta slova co řekla, o sobě, o své minulosti. Její pohled plný zklamání a zrady.

A pak...

Tiché vrznutí. 

Otočí hlavu tím směrem.

Vrátila se.

Na zlomek vteřiny tomu uvěří.

Že to ještě není ztracené.

Ale nikdo tam není.

Vánoce. 

Její první, které trávila sama s dětmi. První, co mohla v klidu dýchat. První bez všech těch lží nebo vyčítavých pohledů. 

Obě děti, Oliver i Antoinetta, konečně usnuli. 

Myslela si, že dnes snad nezaberou. Ještě před půl hodinou tu běhali a hráli si s hračkami, co dostali pod stromeček. 

Posadila se do vínově červeného ušáku, vytáhla z krabice knížku a přikryla se dekou. Rožnula lampu a nalistovala stránku, kde předchozí večer skončila se čtením. 

Vedle na stolku měla pár kousků cukroví, po jednom sáhla. 

Klid a ticho najednou přerušilo skoro neslyšené zaklepání na dveře. 

Pousmála se a šla otevřít. 

"Tak si na tu konferenci jeď..."

Už delší dobu chtěla odejít. Neposlouchala jeho argumenty, které většinou začínaly slovem JÁ. Vrtěla hlavou na tvrzení, že spolu musí zůstat kvůli dětem. Moc dobře věděla, že jí celou dobu lhal a manipuloval s ní. 

Na začátku se samozřejmě snažil...nosil jí kytky, dárky, chystal snídaně do postele a četl pohádky dětem. Záleželo mu na nich.

Jenže poslední dobou toho ubývalo a víc času trávil v práci. 

Vlastně jí ten odjezd na konferenci přišel vhod. Sehnala jim malý domek na anglickém venkově. Tam, kde to nesnášel. Nikdy je tam nenajde. 

"...ale pak se nediv." 

Bylo to takové jeho klasické ráno. Svižný běh do lesa, snídaně, horká káva.

Nasadil si brýle, přistoupil k oknu a pohled upřel na louku před kostelem. Někoho totiž vyhlížel. 

Dnes se měl přijít Kieran podívat na kostelní varhany. Velmi dlouho se na ně nehrálo, ale chtěl zase slyšet jejich zvuk. Ten, ze kterého až mrazí.

Několikrát se zhluboka nadechl. Zase přijde pozdě. 

Zaslechl kroky a pak ucítil dotek její ruky na rameni. Sjela o kousek níž. Vlastně mu to opoždění najednou nevadilo.

Pousmál se a pokýval hlavou. Jako vždycky měla pravdu.

Předtím bylo potřeba poladit ještě něco jiného...daleko zajímavějšího.

„Dneska se chovají jako šílení. To mají stejně po tobě, Carle.“

S hlasitým bouchnutím za sebou zavřela dveře a padla na postel.

Oliver a Antoinetta. Jejich děti.

Po narozeninové oslavě onemocněli a dva týdny musela snášet jejich řev, vztekání a nářek. Společně s utíráním nudlí, měřením teploty a kapáním do nosů.

Její manžel se mezitím uklidil do kanceláře, která byla od dětského pokoje v bezpečné vzdálenosti. Zahrabal se do uzávěrek a účtů svých klientů. Jako vždy, když měla dvojčata nějaké zdravotní potíže.

Nějakou dobu tam potichu ležela a sbírala síly.

Zvedla se a smutně vzdychla. Byl čas jim dát medicínu.

„To není možný,“ zašeptal. Hleděl na své břicho a pořád tomu nemohl uvěřit. Jak se to mohlo stát?

Byla to jen jedna jediná noc pár týdnů zpátky. Jedna noc, kdy měli s Maxem soukromí. Kdy se mohli oddat všemu, po čem jejich srdce i těla toužila.

Včetně vyzkoušení toho zázračného lektvaru.

Strávil tak jeden den a jednu noc v ženském těle se vším všudy, ale ani ve snu by ho nenapadlo, že se může stát právě tohle.

***

„Chceš si to nechat?“ zeptal se ho manžel tiše. Dorian přikývl.

„Pak uděláme všechno pro to, abyste ty i malé byli v bezpečí.“