Modlitba

Bože, prosím, slyš naši modlitbu. Až příliš často bychom si Tě chtěli ochočit, schovat do kusu zlata, udělat z tebe stroj na splněná přání nebo alespoň viníka všech našich vin. Chtěli bychom boha jednoduchého a předvídatelného, ovladatelného jak loutku.

Tvoje skutečná podstata se tak moc vzpírá našemu chápání, že nám zbývají jen zoufale nedokonalé metafory. Bůh. Láska. Slovo. Pravda, která osvobozuje. Ale může osvobodit něco, co nechápeme?

Nevíme o Tobě vůbec nic. Žijeme ze svědectví víry lidí, které jsme nikdy neviděli, kteří možná ani nikdy nežili. Ale doufáme. Věříme. Že víra je větší než vědění a láska větší než smrt.

Dal*a jsi mi svobodu, svobodu dětí Božích.

Dal*a jsi mi zrak, sluch a ruce, které umí obejmout, nohy, které smí chodit po horách, mysl, která umí žasnout, i srdce, které může milovat.
Dal*a jsi mi svobodu jít tam, kam jít chci, a nejít tam, kam nechci. Dal*a jsi mi dokonce i svobodu jít tam, kam nechceš, abych šla - svobodu sejít z cesty a bloudit, utéct daleko.
Necháváš mě se vzdalovat a překvapeně zjišťovat, v jaké temnotě jsem skončila.
Ale taky mě necháváš vracet se domů.

Dostala jsem svobodu, a tak se ji snažím žít. S rozumem. S láskou. S vděčností.

Kde jsi, Hospodine?
O tvou pomoc volám, je v nedohlednu,
v Tvém jméno doufám, nemohu ho vyslovit.
Vysvoboď mě z mojí temnoty.

Bojím se smrti.
Každý den na mne útočí, sápe se po mých blízkých,
každý den blíž a blíž.
Kolik zbývá dnů mého mládí?

Mé otázky zůstávají bez odpovědi,
struny k svatebnímu tanci nenaladěné,
místo veselice jen tesklivé skřípění smyčců,
pohřební sál.

Přijď mi na pomoc, úpěnlivě volám,
dej světlo mým dnům, naději zkroušené duši,
obejmi moje zesláblé tělo,
dej napít žíznivému hrdlu,
přikryj pokojem zneklidnělé srdce,
Pane, vládce všeho.

V Tebe doufám,
tys mé věčné vysvobození,
má spása.