Modlitba

Tolik toho, Bože, soupeří
O mne, o moji pozornost
Je zbožím, které dávám až příliš levno
Nejcennější komoditou na trhu

Kam upřít zrak?
Čemu dopřát sluchu?
Co následovat a čemu odolat?

Nevím, nevím, nevím
Bojím se zbavit se všech možností
A konečně si vybrat

Ještě než vstanu
Jsem obětí průmyslu pozornosti
A vím, trochu si za to můžu sama
A tak prosím
Zachraň mne ode mne samé
Zachraň mne před světem
Který mě rozkrádá na kousky

Dej mi sílu aspoň občas prostě nic nedělat
Jít se projít
Dívat se z okna
Držet za ruku milovaného

O to tě prosím
Amen

Někdy mám pocit, že modlitba je vlastně zbytečná. Mechanicky kladu větu za větu, duchem nepřítomná děkuji pokaždé za to samé, prosím pokaždé za to samé, jako dobře naprogramovaný stroj. Navíc proč říkat něco, co už, Bože, dávno víš?

Ale pak si vzpomenu, že slova mají moc utvářet realitu. Že slova umí vzbudit k činu. A že možná jednou za čas, když to nejméně čekám, se s každým znovu opakovaným slovem začne v mém srdci něco měnit.

Když někdy říkám „buď vůle Tvá“, myslím na své srdce i mysl. Buď vůle Tvá ve mně - a já půjdu žít, jak Ty učíš.

Země je svatá. Ale ne, není svatá, to se vám jen zdá. Ta země je plná krve a utrpení nevinných.

Svatá země není jen jedna, celá Země je svatá. Každé místo je nám propůjčené Bohem, abychom ho spravovali v lásce a pokoji.

Země pláče. Uschlý fíkovník, na troud spálený kávovník, zvířata prchající před těžaři. Země pláče a my jsme ji zabili.

Země je zaslíbená. Ale komu a od koho? Všem lidem, všem národům.

Země mlčí. Mlčí, zatímco ji pomalu ničíme.
Lidé mlčí. Mlčí, zatímco bratr zabíjí bratra.
Bůh mlčí. Mlčí, zatímco Jeho zemi proměňujeme v bitevní pole.
Kde jsi, Pane?

Je mnoho cest, jak Tě chválit, Pane.

Můžeme se scházet s druhými - někdy s až přehnanou noblesou v nazdobených kostelech, synagogách, mešitách i chrámech, jindy v malých skupinkách kolem společného stolu, někdy pod širým nebem uprostřed hor. Můžeme Ti společně vzdávat díky, zpívat a naslouchat.

Můžeme Tě taky chválit v tichu, s modlitbou na rtech nebo jen v duchu, ve chvíli ztišení, s pokorou a vděčností.

A nebo Tě můžeme chválit životem - každým nádechem a výdechem, každým úderem srdce - naším milováním. To když v každém blízkém i vzdáleném rozpoznáme Tvůj obraz a pochopíme, že pestrost není hříchem, ale Tvým darem.

Bože, věřím, že jsi. Ale věřím Ti?

Jak propastný je rozdíl mezi vírou a důvěrou, mezi přesvědčením a vztahem!
Zkoumám svou mysl, má víra je vrtkavá, i po letech přemýšlení pořád nekonzistentní.
Zkoumám své srdce, má důvěra je nalomená, narušená všemi bolestmi, křivdami a osaměním.

Občas zapomínám, že vůbec jsi, jindy zase zapomínám, že jsi stále tady - s otevřenou náručí, připravený na vztah, tvořící ze vztahu.

Co je to modlitba? Monolog? Dialog? Zoufalé volání lidské propuštěnosti, se kterou si nevíme rady?

Mám víc otázek než odpovědí, nevíry než víry, pochybností než důvěry.
Pochybuji. Ptám se.
Bude má víra dost dobrá?

Na konci věku budou padat hvězdy z nebe
Budu si smět i něco přát?
Na konci věku budou padat hvězdy z nebe
Nastane nový světa řád

Na konci věku
Zbaveni vzteku
Budeme, Bože, děkovat

Na konci věku prý zhasne se měsíc
Snese se k zemi jako pták?
Na konci věku prý zhasne se měsíc
Přiznávám, mám z toho trochu strach

Na konci věku
Navzdory vzteku
Bude už dobro kralovat

Na konci věku se zatřese svět
Pokud mám spadnout, tak prosím jen lehce
Na konci věku se zatřese svět
Poslední, finální lekce

Na konci věku
Některým k vzteku
Budeme opravdu milovat

Jak blízko mi, Bože, jsi, když trpím… a jaká ironie, že Ti nikdy nejsem dál!

Někdo k Tobě utíká jen v dobách trápení, ale když se má dobře, ani si nevzpomene.

Já to měla vždycky naopak. Jak snadné mi přijde se modlit, když mám za co děkovat, když je víra posilněna vším dobrodiním, kterého se mi dostává. Ale jak těžké to je, když dny přikryje temnota. Jsou chvíle kdy nevěřím, že vůbec jsi. Chvíle kdy pochybuji, že se zajímáš. Ukřižovaný Bůh někde v dálce a hlubinách času mojí duši nestačí.

Někdy odříkávám modlitbu už jen tak ze setrvačnosti.

Nevěřím.

Doufám.

Chvalte Hospodina, všichni jeho andělé!
Chvalte jej, všechny zástupy!
Chvalte jej, slunce i měsíc!

Chválit Tě, Bože? Jak náročné to někdy je! Zástupy se mi posmívají, slunce v děsivém polibku spaluje moji tvář, hvězdy mě v noci vodí po stezkách hrůzy.
Zdál se mi sen. Byl o smrti a umírání, jediné chybě, která může stát život.

Ať ho chválí pohoří, ovocný strom i divá zvěř.

Zdálo se mi o přírodě, kterou jsme zničili, pusté pláni bez života.

Ať ho chválí všechny národy.

Zdálo se mi o válce.

Ať chválí Hospodinovo jméno, jeho velebnost je věčná.

Zdálo se mi… o věčnosti.

Velký Duchu, který vaneš a probouzíš celý svět k životu, vyslyš mne. Tak často vyzývám druhé, abychom sčítali naše zásluhy a výhry, předháním se, kdo došel dál, aniž bych vnímal krajinu kolem. Tak často se snažím ukázat sílu a neplakat, jako by to bylo něco zlého. Tak často přehlížím své sestry a bratry, kteří mne potřebují.

Prosím, dej mi sílu, abych dokázal čelit bezpráví, odvahu, abych uměl porazit svého největšího nepřítele, zbabělost ve mne samém. Dej mi moudrost, abych poznával věci, kterým jsi učil můj lid. Buď se mnou a veď můj každý krok, aby můj duch putoval k Tobě.

Někdy mi pořád v hlavě zaznívají hlasy Augustina a dalších. Umrtvuj každý den své vášně, ovládni pokleslé tělo s jeho hříchy, zbav se všeho tělesného, co plodí zlo, a zachraň svoji duši. Tak dlouho nám bylo říkáno, že cesta k Bohu vede přes to, co je duševní a duchovní, ne přes to, co je tělesné.

Ale dnes už tomu nevěřím, a tak Tě Bože chválím za dar těla. Za radost z pohybu a radost z tance, za dobré jídlo, za možnost odpočinku. Za vše, co přináší potěchu smyslům. Za všechny ty způsobit, jak tělem vyjádřit lásku milovaným. Za Tvůj dar.