Bohemia mia

Anežka vysíleně brázdí spálené stráně. Heřmánek. Heřmánek je půl zdraví, říkává teta Janka. Hlavou jí běží vzpomínka na poslední návštěvu, na Giuliův vyděšený obličej, na jeho mámu svírající v náručí vyhublé tříleté tělíčko smýkané horečkou. Na Rinčiny oči, skelné a nevidomé. Takhle to přece nemůže skončit! Malí a nevinní mají žít šťastně až navěky. A ona pro ni nemůže najít ani ten zatracený heřmánek.

Když s hrstičkou pomačkaných bylin a klesajícím sluncem v patách doběhne do hostince, Giuliova máma právě do misek nabírá spařený jetel, sedmikrásky a vodu s trochou kukuřičné mouky. V Anežce se všechno sevře. Už je rozhodnutá.

Veronika bloudí. Nedokáže říct, kolikrát už přespala ve spálené trávě. Kdy našla poslední studánku. Kdy naposled byl svět ještě v pořádku. Na vnitřní straně víček vypálené obrazy: táta letící stovky metrů dolů do žhnoucího pekla. Mámina překrásná klidná tvář, vedle níž procitla. Ztuhlé ledové čelo, kterého se naposledy dotkla uslzenými rty.

Schoulená na tlejícím jehličí zavírá oči až k bolesti, ale není před nimi kam utéct. Vlčí vytí je nejskutečnější věcí široko daleko.

Není při sobě, když ji strýc František najde a se zoufalou úlevou naloží na žebřiňák. Nebude při sobě ještě dlouho. A už nikdy nebude Veronika. Jen Roňa.

Klapot kopyt zaniká v předsmrtné křeči žebřiňáku. František potisící lituje, že mu hrdost nedovolila vypůjčit si od sousedů taky novější povoz. Znaveně klopýtající kůň funí jak lokomotiva a lije z něj pot. Dávno sesedl a vede herku za uzdu. Aby tak po cestě pošla, to by mu starý Dědič neodpustil. 

Když mu po dvou dnech cesty sestra v příbramském sirotčinci řekla, že Veroniku nepřijali, a v švagrovic domku našel mrtvé ticho, nezbývalo než doufat, že se k nim vydala sama. Holčina bláznivá, sama takový lán cesty! Znovu zatahá za uzdu, ale valach je neoblomný. Aby ses neuhnal, potvoro, zakleje bezmocně.

Plácek za hostincem nabízí stín prchavého stínu. Jaro je suché jak troud. Nepatrné padáčky pampeliškového chmýří statečně povlávají nehybným vzduchem, udržované pravidelným foukáním, než jim oběma nalétají do nosu. Rinka se mezi vysíleným kašláním vítězně řehtá. 

Anežka má dva starší bratry. Rinka je pro ni zjevením. Okouzleně sleduje lesklé kučery a dva obří vesmíry temnějících očí v rozesmáté drobné tváři. Sestřička, jakou nikdy neměla.

Giuliův děda přináší vodu, s legrační úklonou smeká. Anežka se skoro začervená. Hřeje ji slunce vzdálené stovky kilometrů na jihozápad.

Až v noci pod hvězdami ji zamrazí myšlenka, že se ty dva vesmíry leskly trochu moc.

Podvečerní slunce žhne a rozpouští rozpaky v kapkách potu. Ticho se táhne jak med: je v něm slyšet kolotající Kocába i šustění trávy na stráních, odkud mají město jak na dlani. Anežka nikdy dlouho mlčet nevydrží.

„Já to viděla, víš,“ vyhrkne. „Včera, ten plivanec. S Tondou jsem si to vyřídila, abys věděl. Řekla jsem mu, ať si do pekel táhne sám."

Znejistělý Giulio zachytí jen tón, divoký proud přeskakující rozčilením. 

„Netrap se kvůli němu,“ drcne do něj Anežka. "Trouba je to. A přitom byl vždycky prima," dodá posmutněle.

Pak se usměje. Hezky. 

Stíny pomalu stoupají údolím, ale na ně nedosáhnou.

Děda s nekonečnou trpělivostí splétá Rince stý prstýnek ze slámy. Pokaždé vydrží pár vteřin, než ho rozžmoulá v dlani a začne znovu žadonit. Giulio poklimbává, udolaný zpola hlady, zpola horkým odpolednem, a v mezičase pozoruje smítka slaměného prachu tančící v pruzích světla. Máma se venku shání po jídle. Chodíval s ní, ale po včerejšku ho tu nechala. Giulio polkne. Stopa sliny na košili pálí jako cejch.

Škvírou v okně pronikne oslňující paprsek a polechtá ho ve tváři. Rozmrká slepotu.

"Pst," sykne rozmazaná dívčí tvář.

Ale... on ji přece poznává?

Nejistě se ohlédne na dědu, ale ten šibalsky mrkne.

Jen běž.

Vlak ztěžka supí a kodrcá krajinou. Polední slunce rozežhnulo koleje i pražce, kolem se míhají zasněžené štíty, ale v dobytčím vagonu panuje šero, horko, vydýchaný vzduch a příšerný zápach. Choulí se k sobě, nemluví. Rinka pofňukává a máma ji obejme. Giulio k sobě tiskne patnáctikilový vak, do kterého se smrskl jejich svět. Nikdo netuší, jak dlouho pojedou. Zastavují, jen aby pustili vlaky plné cizích lidí mířící opačným směrem. Domů. Do údolí, kde se naproti sobě v kopcích zakopávají dvě armády a čas si krátí rabováním vylidněných vsí. Opuštěné okenice otevřených domů tiše skřípějí ve větru a jejich písničku nikdo neslyší.

Všechny cesty vedou do Říma, smával se děda, když si ho nadhazoval na klíně. Giuliovi teď připadá, že všechny cesty vedou do Rivy. Tolik lidí pohromadě ještě nikdy neviděl. Jeden jak druhý klopýtají po prašné cestě a shora určitě připomínají obří štrúdl vinoucí se krajinou, z jehož puklin náhodně vykukují klobouky, kabáty, kožené vaky, děti na ramenou. Vyráželi za tmy, narychlo. Snad na týden, nanejvýš na tři, říkali. Než se fronta přežene. Ticho tíží k nesnesení, když mlčí tři tisíce lidí najednou. Mlčí i máma. Není co říct.

Když se před ním konečně rozprostře jezero Garda, připadá mu jako moře.

Roňa se opírá o zeď chalupy a sleduje, jak na obrysy brdských kopců padá podvečerní ticho. Nedovolí si odpočinek často, v hospodářství je věčně práce jak na kostele, ale dnes udělá výjimku. Myslí na Anežku, že už by měla přijít domů. Ví, že ji neposlechla: pro její dceru je svět jedno velké lákavé dobrodružství. Roňa si nevybavuje, jestli kdy byla taky taková. Možná kdysi, kdoví. Dneska už má jen strach. Uhnízdil se v ní přesně před třiadvaceti lety a nikdy neodešel. Zavře oči. Je 31. květen a spolu s tatínkem padá do hlubin i její dětství, tak jako každý rok.

Jako by vesmír poodhrnul oponu, na zlomek okamžiku v těch očích zahlédne záblesk všeho. Svět rozervaný mocenskými ambicemi, obrovské jeviště plné bezvýznamných mravenečků. Neviditelnou ruku, která jedním nepatrným pohybem přetáhne tisíce mravenečků sem a tisíce onam a tolika z nich přitom zpřetrhá nitky. Zářivou modř vody, závratnou výšku horských štítů i tisíce kroků klopýtajících po kamení. Poslední pohlazení po hebké srsti, smrad a špínu přeplněného dobytčího vagonu. Spalující žízeň. Nejistotu, strach a neudolatelnou dětskou zvědavost.

Anežka leknutím ucouvne, zakopne a dá se na úprk.

Nejbezvýznamnější mraveneček Giulio se s nosem na špinavém skle dívá, dokud mu nezmizí na rohu ulice.