Bohemia mia

Matně šedožlutý paprsek ohlašující sklizeň nečekaně prudce prorazí hradbu mračen. Na pole se trousí procesí ze všech stran, nenechá se odradit lezavým říjnovým ránem ani větrem svištícím v uších; brodí se blátivými strouhami, nekonečně pomalu plní koše vyoranými chcípáčky, jak je nazval František, zachraňují, co se zachránit dá. Elena mezi všechny roznáší kukuřičnou kaši a Jančinu horkou meduňku. 

Zpátky domů se plouží večerním šerem. Roňa vyčerpaně přemítá nad posledním kázáním: příběh o Marii a Martě nikdy pořádně nepochopila. Pak zabloudí očima na dvorek, kde drobná kudrnatá holčička, živá, zdravá a šťastná, prohání hejno kuřic. 

Usměje se. Ráno jí upeče lívance.

Promáčený papír je cítit hlínou zákopů, děsem a střelným prachem, písmo sotva čitelné. Přesto jej louská znovu a znovu, uprostřed noci po něm tápe rozespalými prsty a ujišťuje se, že je pořád pod polštářem. To psaní je kotva, tenounká stříbrná nit vinoucí se stovky a stovky kilometrů na východ, kde svítí jiné slunce a jiné hvězdy. Je vzpomínkou a ujištěním, nevyslovenou nadějí a vším, o čem nemůže Giuliovi říct, protože on nic takového nemá. Část se zpáteční adresou je protržená a nečitelná, ale i kdyby na něm nešlo přečíst zhola nic, jí stačí Nejmilejší Anežko a milující táta. Úplně.

Tiché hřmění za oknem zní jako fanfáry. Sedí u stolu sami, v souznění, jaké vyvolá jen dobře odvedená práce. Z vyspraveného kurníku se nic neozývá: kuřata a děcka dávno spí. Popíjejí Jančin loňský rakytník a Ernestovými myšlenkami se line vůně kávových zrn roztloukaných ve starém litinovém hmoždíři. Jak často Sofie láteřila, když mu ten těžký krám podávala z police! Jako by to byly stovky let, co u nich naposled byli sousedi vypít si svůj hrnek. Teď už není nic: sousedi roztroušení bůhvíkde, na hmoždíř se práší na polici. Sofie leží za kostelem.

František naznačí přípitek a Ernesto gesto mlčky opětuje.

Nedomrlé zárodky zemáků na polích se topí v blátivých strouhách. Hřmění a svist větru je věrně provázejí, když poprvé vyjdou společně do kostela poděkovat, a i teď, když se choulí za starým kurníkem v nejzazším koutku zahrady, má obloha barvu ocele.

"Tatínek chtěl ten kurník opravit," zamumlá tiše Anežka. "Než ho odveleli, pořád o tom mluvil..."

Giulio mlčí. O tátovi nemá nikdo z nich zprávy skoro rok. Rinka už možná ani neví, kdo to byl.

Za plotem na ně rozpačitě mává Tonda Vozábal. Provinile mrkne na cizince, a než zas uteče, vrazí Anežce do rukou košík se šesti pípajícími kuřátky.

Lípa, bez, zeměžluč a heřmánek. Studené obklady, pro které Giulio s Anežkou neúnavně běhají k pumpě a zase zpátky. Silný vývar ze slepičích kostí, co odhodlaný František vyhandloval u Dědičů za Ernestův elegantní zánovní klobouk. Čisté lůžko, čistá přikrývka, čistý vzduch vonící ozónem a ranní rosou. Ticho a klid a modlitby. A čas, moře času. Ernesto nanosí vodu a Elena s Jankou perou a perou. Roňa pozametá dvorek, vypleje záhonky, připraví oběd. Rinka pluje po hranici vědomí, do krajiny horečnatých snů pronikají Františkovy pohádky. Mlčenlivá souhra pomalu roztáčí soukolí blízkosti.

Tiché zůstaňte visí ve vzduchu, nikdo ho nevysloví. Není potřeba.

Elena se modlí. Modlí se, když Ernesto přenáší bezvládnou Rinku z hostince do chalupy a František nad nimi drží ochrannou plachtu. Když sedí u lůžka, které jí připravila Anežka. Když pomáhá Roně sklidit ze stolu a když zahlédne Giuliovy chvatně stírané slzy nad krajícem chleba. Modlí se beze slov, modlí se, jako se modlila naposledy doma, ve stínu hor zrcadlících se na tyrkysové jezerní hladině. Místní krajina je jiná, zaoblenější, neznámá. Ale Duch je všude, o tom nepochybuje, teď už ne. Elena se modlí.

A Bůh, ten neúnavný čtenář lidských duší, odpovídá v šepotu větru a šumění deště za oknem.

Hvězdy tiše problikávají mezi letícími mračny. Blížící se noc je cítit příslibem vody. Zvolna sílící vítr přináší všechny vůně, které tak dlouho ležely pohřbené prachem: mateřídoušku, bez, omamný med pampelišek. Roňa je hltá jako vyprahlá. Dýchá zhluboka, čerpá klid z doteku pomalu chladnoucí země. Jako pohlazení, jako obklad na znovu otevřenou ránu. Zvolna se zvedne, trochu se zdráhá, šumící traviny ji nechtějí pustit z objetí. Zbývá napravit ránu, kterou způsobila sama. 

Zpátky doma mlčky dlouze obejme dceru a pohladí očima strýce.

Vyruší je až tiché, nesmělé zaklepání a zaskřípění pantů. Ve dveřích stojí Giuliova máma, v rukou bochník chleba.

Prší.

Večerním vzduchem voní špetka útěchy v moři beznaděje.

"Holčičko," František ji obejme tichým hlasem. A vypráví. O dědečkovi, co umřel tehdy na Marii. O babičce, jak jí jeho smrt sebrala zbytek sil. O mámě, která zůstala sama na světě. O protivném naškrobeném oficírovi, co přijel o týden později, než měl, a přesto na ně hleděl svrchu, když jim předával lejstro s pověřením k poručnictví. O dlouhých dnech bez naděje, kdy maminku marně hledal po kopcích. 

Nakonec se smutně usměje.

"Ona se nezlobí, žes vzala chleba, víš. Zlobí se, žes vzala věci do svých rukou a rozhodlas za nás za všechny."

Šero ztěžklo vinou a ponížením. Anežku ani nenapadne zapírat. Nečeká dlaň, která vystřelí proti její tváři, než to kterákoli z nich stihne zastavit. Máminu něžnou, upracovanou dlaň, co nikdy neuhodila. Roňa je bledá jak vápno na stěnách. Obrazy se před očima míhají v závratném tempu.

“Chtěla jsem jen pomoct,” pípne Anežka. “Rinka umře, když nic neuděláme, vím to! A oni… oni mají hlad, vždyť oni jedí skoro jenom trávu, mami!”

“A my budeme nejspíš brzy taky,” zašeptá Roňa. Tiché klapnutí dveří bolí víc než políček.

František mlčky přihlíží. Pomoz mi, čte v Anežčiných uslzených očích. Prosím. Pohladí ji po rameni.

Otevřeným oknem se plíží ospalé zdání podvečerního vánku. Roňa vyčerpaně usedne ke stolu. K obvyklým povinnostem vystála dnes ráno hodinovou frontu na chleba, a když se na ni dostalo, chtělo se jí plakat. Bochník byl o dobrou polovinu menší než obvykle. Nechce myslet na to, co bude, jestli to takhle půjde dál. Na okamžik jí hlavou probleskne vzpomínka na tichý hrob, na osamělé dny bloudění v kopcích, na vlčí vytí. Roňa ví, co je to hlad. Složí hlavu do dlaní, ale pak se odhodlaně zvedne. Večeře nepočká. Ještě napůl ve vzpomínkách sáhne do spíže pro chleba - a nahmatá jen prázdno.