Sonety

Na náves krocaní osady se vbelhá stařičký šaman. Upřeně se zadívá do kamery a začne deklamovat:
"Ať má dnes každý krocan smůlu smůl
A Butch zas štěstí v každém peříčku
Ať sponku jemu nikdo neuzmul
A hlídač ať si zdřímne chviličku
Teď Butch se snaží vymanit se z pout
A kolty rozkačkat jak kačer msty
Kdo uteče tak vůbec není bloud
A whisky svlaží zobák nebo rty
Už Káčidy je pánem kurníku
A seňorita též se probírá
A krůtám strach as káže taktiku
Tak Káčidy se v klidu posbírá
    A spěchá hledat reverenda stín
    Než uloží se v seňoretin klín."

Která to víla, nymfa z ručeje
po vánku spouští zlatohebké vlasy?/
Prsty upustily list s básní.
Nespával sám – alespoň ne často – ale ženu ve svém loži nepřivítal dlouho.
Uslyšel, jak si za závěsem v rohu místnosti hlučně ulevuje do noční nádoby, pak čvachtání vody a nelibozvučné prozpěvování. Podlaha se chvěla pod jejími kroky. Se zájmem sledoval, jak se přibližuje. Těžké rozhoupané prsy, únava v našedlé tváři, černé vlasy rozcuchané jak keře v prudkém větru.
Naklonila se nad ním: ucítil včerejší víno.
Její oči jiskřily smíchem a vášní.
Vztáhl ruce k tomu štědrému tělu a pocítil radostnou vděčnost.
Byla dokonalá.