Divoký západ

„Ta odměna je velká, ale jsou nebezpeční,“ varují ho.
De Pindray přikývne. „Vím.“

V předstíraném opilství svůj plán vykládá v losangeleských krčmách. Poplácává „zlaťáky nabitý“ opasek, vypráví, kudy pojede. Muretta a Three fingers, dva banditi, sužující okolí města, vidí bohatý zisk.

Konečně vyráží. Ve chvíli, kdy vstoupí do kaňonu, výstřel probudí spící ozvěnu a kloboukem mu prosviští kulka. Sveze se z koně na zem, staví se mrtvým. Po chvilce zadrnčí ostruhy desperátů. Přibližují se opatrně. Zastřelí je oba. Jako důkaz jim uřízne hlavy, odevzdá je Výboru pro bdělost a vybere si odměnu.
 

Markýz Charles de Pindray d´ Ambelle, 1816 - 1852
 

Takže jsem zase dala dohromady souborné vydání letošních povídek, tentokrát pod názvem Omyly, naděje a nové začátky.
Je to hezky rozdělené do tří tématických částí, každá je potom řazena chronologicky. S vysvětlivkami na konci.
Tady je verze v pdf.
A tady si můžete i listovat.

Rudé vyšívané boty byly jediný zásnubní dar. I prstýnek byl půjčený.
Byly tak okázale nádherné, že jí pastorva žena nazvala nevěstkou babylónskou.
Znovu je neobula.
Jejího manžela stály tři měsíční výplaty, týdny odříkání, poslední kus pole a nádeničení po nocích.
Našel je na stránce katalogu, kterou zbožný prodavač vytrhl. Ševci tak amorální nepřišly, ne za správnou cenu. I tak musel při práci zúročit každou svou zkušenost.
Za pět let je zabalila do kufru a odešla. V Saint Louis nikoho pohoršovat nebudou.
Pokaždé, když si je obouvala, uvědomila si, že i když její manžel za moc nestál, musel ji mít rád.

Před ním na pracovním stole přistála se zašustěním hromada modrého taftu.
"Je mi čtyřicet! Nemůžu si dovolit takový výstřih."
"Můžeš. Nemůžeš chodit na večírky v šedé vlně jako myška."
"Večírky?"
"Mí přátelé tě chtějí poznat."
"Já myslím," opřela se mezi záhyby látky, "že to teď na žádné velké cestování nebude."
"Děje se něco?"
Zčervenala a on ji vděčně přivinul k sobě.
"Kdyby to byla holčička..." začala.
"Určitě bude."
"Mohla by to být Polly?"
"Víš přece, že není způsob, jak ten dluh splatit."
"Pár zázraků už se nám přihodilo," namítla a vtiskla mu polibek do vlasů. Hned vedle jizvy po výstřelu.

Jeho minulá láska seděla naproti, po levici kamarád. Oba ho povzbuzovali.
"Já nevím, je to nejhezčí holka tady..."
"O důvod víc, ne?"
Podstrčili mu dalšího panáka.
"Heleď, já ti odpustila, že je Cole ve vězení a Bob mrtvej. Ale pořád je to tvoje vina."
"Jsem zástupce šerifa. Je to moje práce."
"No jo. Ale teď je tvoje povinnost nenechat chudinku holku sedět v koutě."
Hluboce se nadechl. Přešel sál. Nervózně smekl a zbytečně nahlas řekl: "Chico, teda Concepción... Vezmeš si mě?"
Šokovaně si ho prohlížela. Odhodlané NE! se jí dralo na rty, ale odpověděla jenom: "On stejně nikdo jinej nepřijde."

Proč tu visí ten závoj? To je divnej příběh, ale rád vám ho povím.
Jednou o půlnoci se otevřely dveře mýho baru a v nich stála ona. Celá ve smutku. Nalil jsem jí svůj nejlepší bourbon. Vypila ho. Závoj odložila tady. Vedle svý sklenky. Musela bejt moc hezká, když byla živá. Nikdo nic neřek. Báli jsme se. Báli jsme se, že kdo promluví, bude muset za ní. Na hřbitov. Pověsil jsem ten závoj tady a myslím, že mi nosí štěstí.
Co to říkáte? Že ta ženská je skutečná? Pane, smiluj se. Děsíte mě ještě víc. Víte, ona je tak… Prázdná.

Kdyby existoval rozvod pro nepřekonatelné rozdíly, bylo by jejich manželství kratší a život šťastnější.
U něj z protestantských kořenů vyrostlo odevzdané trpitelství. V ní katolictví zapustilo spoléháním na Boží milosrdenství a makabrální zvědavostí.
Byla mladá a krásná, takže si na manželovi snadno vyprosila návštěvu panoptika. Prohlížela si anatomické preparáty a jemu se dělalo zle.
"Víš," zhodnotila svoje dojmy. "Přijde mi to užitečnější, než aby hnili v zemi. Myslím, že kdybych měla další potrat..."
"Neopovažuj se!"
Uraženě zvedla bradu a ukázala na plakát s vyobrazením nedonošených siamských dvojčat: "Uklidni se, Bůh by do tohohle duši nedal."
Musel potlačit nutkání ji uhodit.

Smáli se jeho buřince, jeho třem kufrům, hedvábný kravatě, přízvuku i vznešenejm cizím slovíčkám. Smáli se, že nemá u boku šestiranný železo, ale Bowieho zabiják. Smáli se, jak se pořád ošívá.
Jenomže mně tím neklidem připomínal Billa Hickoka.
Už se nesmáli, když mu zkřížili cestu.
Nepotřeboval kvér. Když přišlo na věc, nikdo nesebral odvahu zmáčknout spoušť. Když on vytáhl nůž, trápilo ho jenom, aby si neumazal tu fajnovou kravatu.
Všichni se přestali smát, když ve starejch novinách objevili jeho nekrolog.
Nebyl to žádnej zelenáč. Prostě se rozhod, že si život střihne znovu, a ani Satanáš neměl koule říct mu ne.

Trhla sukní. Pořád se někde zachytávala. On znovu klekl k jejím nohám a vytahoval trn za trnem.
Potom vstal, vzal ji za ramena a zadíval se jí do očí.
"Tak to řekni."
"Je to tvoje vina!"
"Pořádně."
"Jak jsi mohl? Taková nezodpovědnost! Vylákáš mě do pouště... Do bouřky... Ani nemáš zbraň... Celou noc... Asi jsi mi úplně zničil život."
Pořád se usmíval: "Lepší?"
"Můžu tě praštit?"
Ochotně nastavil tvář.
Sklopila hlavu a dlouho si mlčky prohlížela suché trnité větve mezi kamením.
"Můj manžel pěstuje růže..." řekla nakonec.
"A já tě vláčím křovím. Já vím. Jenomže..."
"Jenomže co?"
"Já tě miluju."

Obzor rychle černal. Na prérii přicházely bouře nečekaně.
"Musíme..."
Zastavil ji. Schovávat se ve skalách by byla sebevražda.
"Támhle!"
Našel alespoň nějakou prohlubeň. S první hromovou ranou ji strhl na zem. Přes ně přehodil kabát. Voněl lněným olejem, ale úplně nepromokavý nebyl.
"Cítila bych se líp, mít něco nad sebou!"
Opatrně ji přikryl vlastním tělem.
"Nic jiného nemám."
Opravdu to pomohlo, ale pořád se třásla. Do země okolo bušil déšt, kroupy i blesky. Nebezpečně blízko.
"Umřeme tady?"
"Ne," ujišťoval ji. "Neboj. Zkus něčím zaměstnat hlavu."
"Potřebovala bych spíš zaměstnat ruce," navrhla.
"Fajn. Čím?"
"Mám nápad," zašeptala, když mu rozepínala kalhoty.