Testovací téma: 8.3 2013

Noc, zima. Neměnný řád věků.
Nastoupili na test, který nebyl testem. Skupina chlapců v bederních rouškách na hranici mezi zežloutlou trávou a vyprahlou nekonečnou plochou kamene a písku. Na kraji mezi věčnou Pouští a oázou.
Před nimi Bůh ve stařeckém těle. O holi, na těle se lesklo zlato a hedvábí.
Ráif se třásl, zimou, strachem. Blížil se čas Znovuzrození. Bůh přišel, nehtem přejel po hrudi. Krůpěj krve. Úleva. Nebyl vybrán a může se stát mužem.
Vybral jiného. Nejlepšího mladého válečníka. Vybral, aby chlapec zemřel a vzal si jeho tělo. Takové bylo Znovuzrození. Takový byl neměnný řád.
Byl to Ráifův kamarád.

Pamatoval si, že běžela lesem. Zakopávala o spadané větve a kapradí, ale strach jí nedovolil se zastavit. Bělostné šaty měla potrhané a zašpiněné od bahna. Když ji na hranici jejich pozemku zachytil do náruče, vyčerpaně oddechovala. Třásla se.
"Iorghu, něco jsem tam zaslechla!" zajíkala se v pláči.
"Šššš, to se ti jen zdálo," uklidňoval ji.
Přesto se neubránil pohledu do hlubin temného lesa. Měl pocit, že vzduch, který nasává, je skutečně prosycen pachem něčeho zlého. Potlačil zachvění.
"Crino, pojď, půjdeme dovnitř," odtáhl dívku od sebe a vzal ji za ruku.
Jejich prsty se poprvé propletly, když mu vděčně stiskla dlaň.

Stála před mapou na stěně, v ruce krabičku špendlíků s barevnými hlavičkami. Červené pro místa, kde už byla, žluté pro města, zelené pro krásy přírody, fialové pro osamělé památky. Brzy bylo jasné, že jejím botám z toulavého telete jedna krabička stačit nebude. Když špendlíky došly, začala mezi ně vázat různobarevné bavlnky. Plány jednotlivých cest, které se křížily a proplétaly.
"Do důchodu máme co dělat," usmála se spokojeně, zkoumajíc svůj výtvor.
"Vážně na to Slovensko tenhle víkend musíme?" ozval se hlas jejího manžela. "Není tam kde spát. A počasí nevypadá dobře. Zůstaňme doma."
Nezměněná mapa visela na zdi dalších pět let...

Provlhlý Ciaran sedí na padlém kmeni u cesty. Je opravdu unavený.
Cedrik se táhne domů; opravdu se mu tam nechce, protože má problém. Tedy... jeho problém není zdaleka tak velký jako Ciaranův. Jenže on bude tím, kdo to oznámí svému lairdovi. Calum bude strašně nadávat.
V hostinském domě v Dornie spí Malcolm, král Ostrovů, zachumlaný pod těžkou dekou. V brzkém podzimu se ještě netopí a dům je pořádně prochladlý.
O patro níž hrají karty Racek s Jezevcem a Liškou. Vran chrápe na lavici. Zítra pojedou na hlídku.
Hrdina, přítel, poručník, záporák, démoni - všichni jsou připraveni.
Jen autor má zatracený blok.

Řekli jí, jak se chovat, aby se dostala do nebe. A tak se tak chovala.
Poskytovala lidem oporu, pevnou půdu pod nohama.
Pomáhala neuklouznout, neztrácet rovnováhu.
Nechávala po sobě šlapat.
Až jednoho dne se něco zlomilo. Snad jehlový podpatek zaryl hlouběji. Snad psí moč podemlela základy. Dlažební kostka se posunula a chodci o ni začali zakopávat. Trest na sebe nedal dlouho čekat. Meteorit, který dopadem na zem vyhubil lidstvo, mířil přímo na ni.
“Propadla jsem,” zašeptala, když se ocitla před Velkým Kvádrem. “Nejsem dobrá dlažební kostka.” Sklopila strany.
Ale Kvádr sestoupil, natáhl k ní své hrany a usmál se.
“Myslíš?”

tak vám zase píšu. Zatím se v hradě pořád ztrácím a vždycky musím někoho poprosit, aby mi ukázal cestu, ale když ty schodiště se pořád hýbají. Vy jste určitě taky nejdřív nevěděli kudy kam. Učení je spousta, ale jsou i lidi, kterým to jde hůř než mně. Třeba zmijozeláci. Nebavím se s nima, ale oni pořád provokujou. Jednou mi dojde trpělivost a všechny je prokleju. Ostatně my máme, co oni ne – nejmladšího chytače všech dob, a víte koho? Harryho Pottera, toho, který porazil Vy-víte-koho! Lítal tak dobře, že ho vybrali!
To je zatím asi všechno.
Myslím na vás,
váš Neville

Greta Gunnarsdóttir prohlásila, že místo sebe raději pošle na procházku Mandalou kočku.
Brigitta z Narviku svraštila rty: „Freyiny kočky tě neposlechnou a tvůj vlastní familiár ti utekl.“
Ingwar Spillemand si špičkou boty zamyšleně čmáral pravděpodobnostní obrazce. Mlčel.
Heidi Ivarsdóttir přinesla svazek bylin: šalvěj, lopuch a medvědí česnek. Mačkala je tak silně, že se jejich vůně linula až na Starý dvůr.
„Nemáme kněze Prázdnoty,“ řekl hluše Ayre Anderson. Bál se už tak dost a nedůvěra ostatních mu nepřidávala. Dokáže pro ně najít střed Mandaly, ostrůvek klidu mezi pěti běsnícími elementy? Nevěděl.
Rektor Holden klidně vstal.
„Já jsem knězem Prázdnoty. Pojďte, začneme.“

Večeřeli. Všichni čisté nohy, ne tak duše. Ve vzduchu se vznášelo napětí. A vločky.
Když pozvedl pohár, aby pronesl připravenou řeč, jedna z vloček mu roztála ve víně. Zamrazilo ho. Až do krve.
Znovu se nadechl. Cinkání do sklenice ještě nebylo vynalezeno, ostatní si něco špitali.
„Tak co to tam máte?“
Znovu špitání.
„My jen... Oni tu nejsou. Máme trochu obavy. A ten sníh k tomu... Bojíme se, že je něco špatně.“
Jidáš si vzal slovo: „Jde o to, jestli mám vůbec odcházet, když tu nejsou účastníci DMD.“
Přiřítili se teprve v den Zmrtvýchvstání. Ale tak jaksi... neměl kdo vstávat.

Obě torby jsou nacpány k prasknutí. Levá je narvaná ječmenem, pravá pšenicí. Já beru všechno. A všem. Amaranth je na pajtlování nejlepší, ve vzrostlém obilí se ztratí dospělý chlap, takže když se mi nepovede žádný stonek rozkývat, nikdo o mě nebude vědět. Nechci si vysloužit plný náboj soli do ... kam by se ten poklasný trefil. Nechápu, co proti mně ten chlap má. Pošlapal jsem snad někdy něco? Dolámal? Ne? Tak co furt řeší, sakra?
Komu se nele a nele a nelení,
ten chodí na zr a na zr a na zrní.
Co má taky jeden furt dělat, když je křeček.

Byla zima, bylo bílo,
děťátko se narodilo,
narodilo, mléko pilo,
byla zima, bylo bílo.
Byla zima, kraj byl bílý,
v jesle dítě položili,
oslík, volek se sklonili,
byla zima, kraj byl bílý.
Z blízka, z dáli, v celém kraji
koledníci pospíchají,
pospíchají, dary dají,
z blízka, z dáli, v celém kraji.
S úctou děťátku se klaní,
králi, ovčáci i paní,
vzpomínají přikázání,
s úctou děťátku se klaní.
Muže na kříž přibíjejí
přikázání v prachu leží
zrádce noha po nich běží
muže na kříž přibíjejí.
Vezmi z toho naučení
cesta lidstva ku spasení
příliš hodná chvály není
vezmi z toho naučení.