Moje články

Vím, že mám nejlepší prezentaci ze všech. Strávila jsem nad ní několik dnů a nocí. Je perfektní.
Tu stáž bych měla mít v kapse.
Teoreticky.
Prakticky se mí spolužáci ušklíbají celou dobu, co mluvím.
Profesor se sice usmívá, ale zároveň nervózně poklepává propiskou, jako by se už nemohl dočkat, až skončím.
Nenechám se tím odradit.
Vím, že jsem dobrá a mám na to.
I když mi pořád opakují, že to tak není a že jsem jen snílek s hlavou v oblacích, když si myslím, že mám šanci v astrofyzice uspět.
Proč?
Jsem přece jenom holka.
A to se prý neodpouští.

Dívám se na zhruba čtyřicetiletou ženu s brýlemi, která sedí naproti mně a něco si zapisuje do malého květovaného sešítku.
Přemýšlím, jestli to bude právě ona, kdo mi konečně pomůže. Když tolik lidí před ní selhalo.
Vůbec mi nerozumějí.
Říkají, že musím lépe jíst. Víc spát. Jít si zaběhat.
Nestresovat se.
Prostě jen být v klidu.
Jenže nic z toho nezabírá.
Nepotřebuju jíst víc salátu nebo spát každý den osm hodin.
Potřebuju, aby v mojí hlavě bylo aspoň na chvilku ticho. Abych necítil tu nekonečnou prázdnotu.
“Dominiku, nepřemýšlel jste o nějakých relaxačních technikách? Třeba masáže, ty doporučuju, velmi pomáhají.”
Vzdychnu.

Tři. Dva. Jedna. Začínáme!
Všichni ruce nahoru. Zatočit pravým zápěstím. Zatočit levým zápěstím.
Ohnout paže v loktech a točit s nimi do zbláznění.
Úkrok doleva.
Úkrok doprava.
Otočka. Pozor, ať se vám nezamotá hlava!
Z otočky přejít do pozice běžícího páva.
Že nevíte, jak vypadá? Inu, to je váš problém!
Co tady vůbec děláte?
Z pozice běžícího páva rovnou do polohy ležícího střelce.
Pak vyskočit nahoru. Čtyřikrát se zatočit.
Že nestíháte? No co se dá dělat…
To se na lekcích tance vedenými jedním z nejlepších tanečníků disca občas stává.
„Slečno, nechci vám kazit iluze, ale – měla byste jít radši domů.“

Betty stojí na nádraží. Na uších sluchátka, v hlavě kolotoč myšlenek.
Myslí na dnešek. Na včerejšek. Na zítřek.
Na přítomnost. Minulost. Budoucnost.
Myslí na všechno a na nic.
Na to, co měla udělat, ale nestihla.
Na to, co teprve musí udělat, a bojí se, že nestihne.
Myslí na to, že už po osmadvacáté tento týden poslouchá svou oblíbenou písničku. A to je teprve úterý.
Na mobilu jí pípne upozornění. Kamarádka jí připomíná, že právě dnes, na apríla, startuje psací výzva.
Téma prvního dne zní "Slavná poslední slova."
Zamyslí se. Zašklebí se. Odepíše. Udělá krok dopředu.
Hlasitý výkřik. Škubnutí.
"POZOR! VLAK!"