Dejchej (originální fandom)

Vím, že mám nejlepší prezentaci ze všech. Strávila jsem nad ní několik dnů a nocí. Je perfektní.
Tu stáž bych měla mít v kapse.
Teoreticky.
Prakticky se mí spolužáci ušklíbají celou dobu, co mluvím.
Profesor se sice usmívá, ale zároveň nervózně poklepává propiskou, jako by se už nemohl dočkat, až skončím.
Nenechám se tím odradit.
Vím, že jsem dobrá a mám na to.
I když mi pořád opakují, že to tak není a že jsem jen snílek s hlavou v oblacích, když si myslím, že mám šanci v astrofyzice uspět.
Proč?
Jsem přece jenom holka.
A to se prý neodpouští.

Dívám se na zhruba čtyřicetiletou ženu s brýlemi, která sedí naproti mně a něco si zapisuje do malého květovaného sešítku.
Přemýšlím, jestli to bude právě ona, kdo mi konečně pomůže. Když tolik lidí před ní selhalo.
Vůbec mi nerozumějí.
Říkají, že musím lépe jíst. Víc spát. Jít si zaběhat.
Nestresovat se.
Prostě jen být v klidu.
Jenže nic z toho nezabírá.
Nepotřebuju jíst víc salátu nebo spát každý den osm hodin.
Potřebuju, aby v mojí hlavě bylo aspoň na chvilku ticho. Abych necítil tu nekonečnou prázdnotu.
“Dominiku, nepřemýšlel jste o nějakých relaxačních technikách? Třeba masáže, ty doporučuju, velmi pomáhají.”
Vzdychnu.

Betty stojí na nádraží. Na uších sluchátka, v hlavě kolotoč myšlenek.
Myslí na dnešek. Na včerejšek. Na zítřek.
Na přítomnost. Minulost. Budoucnost.
Myslí na všechno a na nic.
Na to, co měla udělat, ale nestihla.
Na to, co teprve musí udělat, a bojí se, že nestihne.
Myslí na to, že už po osmadvacáté tento týden poslouchá svou oblíbenou písničku. A to je teprve úterý.
Na mobilu jí pípne upozornění. Kamarádka jí připomíná, že právě dnes, na apríla, startuje psací výzva.
Téma prvního dne zní "Slavná poslední slova."
Zamyslí se. Zašklebí se. Odepíše. Udělá krok dopředu.
Hlasitý výkřik. Škubnutí.
"POZOR! VLAK!"