Felix Felicis

Felix Felicis
Nová Caprica byla vlastně slum plný bláta a průvanu, ale alespoň nebyla cítit zatuchlinou. Od chvíle, kdy se Felix Gaeta vrátil na Galacticu, nedokázal si nevšímat toho rozdílu. Každé ráno, kdy se probouzel na spodní palandě pod někým, kdo ho nejspíš taky nenáviděl, cítil zatuchlinu z deky, která ležela už roky ve skladu, a vzduch filtrovaný dosluhující klimatizací. Všechno pohodlné, co měli, včetně možnosti se svobodně nadechnout, zůstalo na povrchu. Za nimi, v minulosti. Mohl na to prostě zapomenout.
Nešlo to snadno. Felix si vlastně ani na Nové Caprice nikdy neodpočinul. Pracoval pro Baltara, který měl očividně svůj názor na to, co znamená být prezidentem, a pak pracoval pro odboj. Podle těch, s kterými teď musel zase sdílet klaustrofobický “domov”, byl ale kolaborant. Jen proto, že dělal všechno na sto procent - včetně svého utajení. Nevěděli, kdo jim pomohl, a Felix se den ode dne cítil zahořkleji.
Když došel do jídelny, jen pohledy ostatních členů posádky v něm vyvolaly chuť dát si k snídani čistý líh. S tácem se posadil sám ke stolu. Díval se na svoje jídlo a chtělo se mu zmizet.
Na kovové podlaze zaskřípala židle.
“Ahoj, jak se ti vede?” zeptala se Starbuck polohlasem, sedla si a nabrala si další sousto ze svého talíře, jako by její otázka byla nejpřirozenější věc na světě.
“Hm, ani nevím,” odvětil. “Jak tobě?”
“Dobrý, proč se ptáš?” řekla a u toho probodávala snídani vidličkou.
Felix nechápal, proč za ním vůbec přišla, ale když už, možná to byla příležitost nějak vylepšit vztahy.
“Slyšel jsem o té tvojí, no, situaci…”
“Aha, skvělý.” To znělo mnohem víc jako ona. Ten vztek bublající pod pokličkou. Vzápětí ale zase pokračovala konverzačním tónem. “Já na to zkouším spíš už nemyslet, víš? Trochu… jako ty. Když sis hověl v kanclu na Colonial One a dělal za Baltara špinavou práci. Co se asi děje se mnou tě nejspíš vůbec nenapadlo, co?”
Tak proto si přisedla. Vybít si na něm frustraci.
“Tehdy jsem o tvé situaci nevěděl,” řekl a cítil, jak se mu mimovolně napínají svaly. “Kdybych věděl, byl bych zkusil tě odtamtud dostat.”
Starbuck si odfrkla.
Nevěřila mu.
Felixovi se rozbušilo srdce, v ústech mu vyschlo. Taky by si potřeboval vybít frustraci, jen se většinou, narozdíl od ní, uměl ovládat. Jak tak ale seděla proti němu a tvářila se znechuceně, slova mu vylétla z úst dřív, než si je stihl promyslet.
“Říkal jsem to už asi padesátkrát - sloužil jsem legitimnímu prezidentovi Kolonií. Zvolili jsme ho, pamatuješ?”
Kara Thrace se na židli zaklonila. “A to má být jako omluva?” Ani ona už se nesnažila být civilní.
Felix si připadal jako na koberečku. “Co chceš, abych řekl?” zeptal se. “Možná jsem mohl udělat víc, ale - přišlo mi důležité, když cyloni přistáli, udržet si svou práci, abych mohl -“
Natáhla se k němu přes stůl. Ta její nechvalně známá aura časované bomby z ní vyzařovala tak silně, že už si toho všimla celá jídelna a někteří se raději zvedli k odchodu.
“- abych mohl pomáhat zevnitř,” dořekl spěšně.
“S čím? Podporovat Baltara, aby si nás cyloni mohli podat?”
“Ne, to vůbec.” Felix trochu ztrácel půdu pod nohama. Jako by z toho nebyla cesta ven. Chtěl by tak hrozně zvrátit názor celé lodi najednou, ale jen se mu zamotala hlava jako nad propastí.
“Dával jsem odboji informace do mrtvých schránek,” řekl slabě. “Byla tam taková psí miska -“
Starbuck nenávistně zkroutila rty. “Aha, Felixi, takže ty jsi vlastně zasranej hrdina.”
Tak to tedy trefila, pomyslel si rezignovaně. Hrdina. Provázený Štěstěnou, jak tvrdilo jeho jméno. To musel být omyl, jako všechno na Galactice. Jestli na něj někde čekalo nějaké štěstí, byla ho jen ta jedna pověstná kapička, ztracená uprostřed nekonečného vesmíru.
Z ničeho nic mu někdo položil dlaň na rameno a Starbuck se zase odtáhla.
“Cos to říkal?” zeptal se ho Galen Tyrol, který se tu zjevil snad nějakou náhodou, podezíravě.
“Že jsem dával odboji informace do mrtvých schránek?” odpověděl Felix.
“A dál?”
“Že tam byla psí miska, žlutá -“
“No do prdele!” Galen Tyrol popadl volnou židli a posadil se k Felixovi. “Jakeova miska!”
“Ano… Obracel jsem ji.”
Tyrol na něj okamžik zíral s otevřenými ústy. “Nenapadlo mě, žes to mohl být ty! Proč jsi nic neřek?!”
“Co tím myslíš? Jakože se tady Felix jen blbě nevymlouvá?” zavrčela Starbuck.
Galen Tyrol přikývl. “To tedy nevymlouvá, poručíku. Měla byste se mu omluvit. Nebýt jeho, otročili bychom na Nové Caprice doteď.”
“Oh,” nakrčila obočí. “Tak teda… Asi bych tě měla spíš pozvat na panáka.” A natáhla ruku.
Felix nemohl uvěřit svému štěstí. Galen Tyrol, jeho kontakt v Odboji, byl ve správnou dobu na správném místě. Váhavě si se Starbuck potřásl rukou. Měla tak pevný stisk, jako by ho chtěla ještě naposled varovat.
Tyrol se zazubil. “Beru vás za slovo, poručíku!”
Protože jejich rozhovor už všichni kolem po očku sledovali, přihrnuli se teď k jejich stolu, přilákáni slovy hrdina, omluvit a panák. Piloti, důstojníci, řadoví členové posádky, všichni se vyptávali na podrobnosti, plácali Felixe po zádech a slibovali mu, že si s nimi musí dát druhy alkoholu, jaké se nejspíš v celé jejich malé flotile už dávno nevyskytovaly. Jako by všechno špatné bylo kouzlem zapomenuto.
Zavadil pohledem o Starbuck, která se v překřikujícím se davu zase stáhla do sebe. “Moment,” ozval se. “Moment. Nedělejme prosím hrdinu jen ze mě - vy všichni tady jste čelili nebezpečí… A… Třeba tady poručík Thrace, tu dokonce cyloni věznili!”
“No dík, já ale na žádný otázky odpovídat nebudu,” protočila oči. Ale Felix si alespoň přestal připadat nepatřičně a byl by přísahal, že jí zacukal koutek.
Na stole odněkud přistála runda panáků. Felix očekával, že budou smrdět jako odstraňovač rzi, ale když si jeden kalíšek za povzbuzování ostatních vzal, překvapivě se z něj linula jen příjemně štiplavá vůně dehtu. Galen Tyrol na něj mrknul.
“Na zdraví!” zahulákal někdo.
Starbuck se probrala ze zamyšlení a vstala. Potřebovala být trochu středem pozornosti. “Hovno na zdraví. Na hrdiny! Na to, že Battlestar Galactica se nevzdává! A na štěstí!”
“Tak pravíme!” zařval Galen Tyrol a pozvedl kalíšek.
Felix se k pokřiku nepřidal, jen se snažil ovládnout touhu rozdávat zářivé úsměvy na všechny strany. Srknul si opatrně svého pití a pak ho do sebe kopnul naráz. Kde Tyrol vzal něco, co tak moc chutnalo jako singlemaltka…?
“A to jsi mu z tý misky vždycky vysypal žrádlo, když jsi ji obracel, nebo co?” ozvala se Starbuck sarkasticky.
To Felixe do té chvíle nenapadlo. “Hm, on v ní nikdy nic neměl.”
“Takže to byl taky hrdina, co, hladověl kvůli tobě.”
“Kvůli NÁM,” opravil ji Tyrol se zdviženým ukazovákem. Ani u toho nerozlil poloprázdný kalíšek, který svíral v ostatních prstech. Hned na to se obrátil zpátky k Felixovi. “Poslyš, tak mě napadá, měli byste se setkat.”
“S kým?”
“S Jakem. Pojď!”
Dav kolem nich zajásal, ale ne už kvůli nim. I ostatní si začali sdělovat zážitky, jaké měli na Nové Caprice. Každý měl na kontě něco dobrodružného, nebo něco, co dobrodružně znělo, ale v noci se vracelo ve snech plných strachu a každé ráno ještě doznívalo v uších burácením výbuchů. Nepotřebovali to zapomenout, ale vypovídat se z toho. To, co začalo jako osobní konfrontace jedné zahořklé pilotky, se změnilo v podpůrnou skupinu s dobrou medikací kvalitním alkoholem. Starbuck si mohla gratulovat.
Tyrol táhl Felixe z jídelny. Ten se trochu znepokojeně ohlížel, ale Tyrol jen mávl rukou: “Někdo ti ten tác uklidí. Někdy taky můžou druhý uklízet misky tobě.” Zachechtal se svému vlastnímu vtipu.
“Kam jdeme? Víte, šéfe, mám za chvíli službu,” řekl Felix.
“Jen do hangáru.”
Na chodbách Galacticy panovalo oproti jídelně zádumčivé ticho a členové posádky, které potkávali, spěchali za povinnostmi, tváře vážné a unavené. Felix jim s úsměvem přikyvoval na pozdrav a oni mu to opláceli poněkud zmatenými pohledy. Možná tedy reagovali spíš na Tyrola, který ho držel kolem ramen a zubil se od ucha k uchu. Whisky k snídani byla i na tuhle loď trochu extrém.
V hangáru se už pracovalo, ale oni dva obešli všechny oranžové uniformy až do nejzazšího kouta k hromadě přepravek a nepoužitelných součástek. Tyrol tiše zapískal. Zpoza bedny se vyšoural černobílý pes. Malinko vrtěl ocasem, ale jako by se mu do toho moc nechtělo.
“No pojď sem, ty blbečku,” pozdravil ho Tyrol stejně shovívavě, jako se bavil s každým.
Felixovi bylo psa líto. Nejen lidé nechali na Nové Caprice všechnu útěchu dočasného domova nebo i svoje blízké.
“A to ho máte vždycky tady?” zeptal se.
“Zatím není, kde jinde by byl, a když nadělá nějakej binec, zrovna tady se to ztratí,” odvětil Tyrol, natáhl k psovi ruku a luskl.
Jake si to ale namířil rovnou k Felixovi. Začichal a opřel si vlhký čenich rovnou do jeho dlaně. Felix ucukl, ale vzápětí už psa hladil po hlavě. Jake pořád zvedal čenich a čichal a čichal.
“Líbíš se mu,” uchechtl se Tyrol.
Felixe napadlo, že to má nejspíš o dost prozaičtější důvod. Pes si jeho pach spojoval s tou svou žlutou miskou. Ale to bylo vlastně jedno. Měl hebkou, trochu zaprášenou srst a upíral na něj svoje kulaté hnědé oči. Z toho pohledu bylo Felixovi hřejivěji než z loku šéfovy záhadné singlemaltky.
Přidřepl si a pes mu okamžitě položil hlavu na rameno. Felixe zaštípalo v očích. Proč na něj, zatraceně, má takový účinek nějaký pes… Nepřítomně mu prohrabával hustý černobílý kožich na hřbetě.
“Poslyš, s kým bydlíš v kajutě?” Zeptal se najednou Galen Tyrol. “Pokud tam nemáš nějaký pitomce, možná by se tam jeden pes ještě vešel.”
Felixova kajuta měla několik neobsazených lůžek. Kdykoli seděl na tom svém, ta prázdná místa jako by na něj vyčítavě zírala. Jejich majitelé byli po smrti.
“Vešel, určitě vešel,” přikývl.
“Tak je jasno,” na to Tyrol. “Ale krm ho někdy, dobrá?”
Felix vstal a okamžitě, jak bylo jeho zvykem, si začal v hlavě přemílat všechny možnosti, jako, na čem by pes spal, kde by ho venčil, co by mohl žrát, a jestli on sám potřebuje kartáč na vlasy, když pes vypadá, že ho potřebuje víc. Zasněný úsměv ho neopouštěl.
“Eh, šéfe, moc vám děkuju,” řekl pak. “Musím teď bohužel do CIC…”
Tyrol pokrčil rameny. “Jasný. Taky mám službu. Bylo mi potěšením vás dva hrdiny oficiálně seznámit.”
Felix mu potřásl rukou.
Nějak ho nenapadlo, že pes Jake půjde rovnou s ním. Ten se mu ale přilepil k noze a neustále ho sledoval tím svým obdivným psím pohledem. Felix zkontroloval čas. Na ubikace se už vrátit nestihne. Znovu ho obestřela stará známá nervozita. Aby přišel do CIC pozdě, to by ještě scházelo. Na sto procent tam bude plukovník Tigh, který kdyby mohl, zabil by ho pohledem svého jediného oka. K nervozitě se přidal pocit viny. I za to mohla Nová Caprica.
Jake, jako by to na něm poznal, mu olízl hřbet ruky.
Že psi pravděpodobně nemají autorizaci ke vstupu do CIC si uvědomil až ve chvíli, kdy se před ním otevřely dveře.
Admirál Adama se nejdřív podíval na něj, pak na psa, zase na něj, zase na psa - a pak se vrátil k tomu, co dělal doposud, jako by se vůbec nic zvláštního nedělo. Ostatní, kteří si všimli jeho příchodu, reagovali podobně. Někteří se uznale usmívali.
Felix byl dokonale zmatený. Pochopil vzápětí, když si všiml dvou důstojníků, kteří s ním mluvili před chvílí v jídelně. Lodní šeptanda zapracovala rychle. Takže teď ho snad mají za hrdinu vážně všichni? Podařilo se mu, co si ráno přál - aby o jeho zásluze věděla najednou celá loď?
Felix sice doufal, že se to jednou stane, ale teď bylo té pozornosti k neuvěření tolik, že by se raději zase udělal co nejvíc nenápadným. Postavil se ke svému ovládacímu panelu.
“Poručík Gaeta přebírá navigaci,” pravil co nejneutrálnějším tónem.
Jediné oko plukovníka Tighe ho přibilo k podlaze.
Tigh zvedl pravici - a zasalutoval.
Felix si připadal jako ve snu. Copak to jeho jméno konečně zapůsobilo, jak mělo? Takhle skvělý den plný šťastných náhod snad neměl od chvíle, co odešel z akademie. Zasalutoval zpět a zářivě se na zahořklého plukovníka usmál.
“Pohov, poručíku,” zavrčel Tigh. “To nebylo na vás. To mě jen dojal ten zatracenej pes."