Znala jsem, neznala? Netuším, nepamatuji se na všechny, které na scestí láska svedla, možná to jest tím důvodem, proč se usilovně citům bráním. Ale jde to vždy? Jsou sladké lichotky, je nádherné poslouchat, že zase někoho zajímáte, ale neumíte si představit, jak panickou hrůzu mám z dotyku. Dotyky bolí a ubližují, lidé...
Znala jsem jednu dívku, vlasy barvy slámy,
nebyla to žádná víla, jen zárodek dámy,
sedávala často na terase s šálkem čaje,
bylo krásné sledovat, jak jaro v ní zraje.
Pučela v ní krása, dobrá duše, zdraví,
ale náhle do cesty šedý stín se staví,
na tváři prohnaný úsměv lichotníka,
už více si neřesti lidstva neodříká.
A potkala jsem ji znovu, vlasy mastně černé,
v puse cigaretu a šaty naprosto příšerné,
nebylo více čaje, zdraví ani štěstí,
začala se s životem prát, dával jí on pěstí.
A dnes na hrob se jí chodím dívat,
tichounce cosi smutného zpívat,
O popravě pampelišek.
Snad se to nějak... Hodí, snad to v tom básník najde, ale i jen obyčejný člověk. :)
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit