Zoufalý krok

Naslouchám jeho konejšivým slovům.
Neznám ho a přeci mu důvěřuji.
„Co chcete dělat?“
„Odvedu vás odsud.“
Bezděky lapám po dechu.
Šílený nápad.
„Chcete…?“
„Abyste si sbalila. Vrátím se, až budou spát.“
Poslední slova než se ode mě odvrátí.
Než zůstanu sama se svými myšlenkami.
Váhám.
A pak mi v mysli vyvstane vzpomínka na matku sedící u mé postele.
Vypadala tak zničená, tak zlomená.
Nikdy jsem jí neviděla plakat až teď.
Teď, když s odstupem času vidím, o co všechno jí připravily.
A vím, že takhle nechci skončit.
Roztřeseně se nadechnu.
Je to zoufalý krok, ale najednou zní jako milionový nápad.