DMD č. 15 pro 15. 4. 2013. Téma: Milionový nápad

"Hej! Dostala jsem milionový nápad!" Zavolala Georgina Lucasová na své čtyři syny.
"Mamííí!"
"Copak, Lukáš už tě zase honil?"
"Ne. Já chci slyšet co si napsala!"
"A obsah znáš?"
"Obal?"
"To nevadí. Víš, říkala jsem si, že když tady jsou pořád jenom samé bitky, někde jinde to bude úplně jinak, chápeš? Třeba na měsíci víš?"
"Jééé! Mami ty jsi ůžasná! A jak se jmenujou postavy?"
"Myslela jsem že dobré by třeba mohlo být jméno Lejla Pooblozechodičová."
"Nebylo by lepší Leja?"
"Ne, zásadně ne! Ale víš jak se to jmenuje?"
"To nevím. Jak?
"To je snad jasné ne? Přece "Moon Peace"."

Leila si vymohla, že bude přítomná na zasedáních bjørkhallenské Rady. Mistr paměti měl sice silné námitky, že Leila není dostatečně zkušená, nemá nejmenší ponětí o vedení školy a nedosáhla ani nižšího mistrovského titulu, a tudíž že nemá na zasedání mistrů co dělat, natož aby tam mluvila – ale Sigurd z moci rektorské zasáhl v Leilin prospěch.
Tentokrát projednávali obsazení uvolněných učitelských pozic.
„Spillemand by učit mohl a chtěl, ale má na starosti pětiletého synka,“ mračila se Brigitta.
Leila zvedla obočí. „A to je problém? Proč byste... Proč bychom nemohli zřídit přípravnou jednotřídku? Pro... děti mistrů a... sirotky?“
„Kdo ji povede?“
„Já...?“

Měl na ni spadeno už dlouho.
Před deseti minutami se kolem něj jen tak mihla.
Mohl na ní oči nechat.
Ale teď, teď ji měl přímo před nosem. Přímo na ráně.
Byla to výzva. Pořádný kus masa. Taková se hned tak nevidí.
Drahnou dobu ji jen pozoroval.
Kochal se tím leskem, aerodynamikou, nadčasovým designem.
Musela vědět, jak tohle skončí, když zastavila těsně před jeho helmou.

...

„Co je ti?“ zeptal Jeremy Richarda během snídaně. „Jsi úplně zelenej.“
„Povím ti, co mi je. Brodil jsem se sem asi milionem mrtvých masařek! To byl zase nápad, vysvětlit Stigovi, k čemu se používá plácačka!“

Chemik: „Láska je interakce signálních molekul s jejich receptory.“
Matematik: „Láska je proměna světa v binární kód. Buď s tebou, nebo bez tebe. Jednička, nebo nula. Nic mezi tím.“
Teolog: „Láska je Bůh.“
Filosof: „Někdy je láska jediným smyslem života. Někdy se ovšem vyznačuje touhou druhého vlastnit. Vyplývá z toho, že někdy je jediným smyslem života právě ono vlastnictví?“
Fyzik: „Láska je účinný boj proti druhému zákonu termodynamiky.“
Básník: „Láska je to, co naráz zastavuje srdce a přece to není smrt.“
Biolog: „Láska je úžasný nápad evoluce, jak může organismus předat svou genetickou informaci a cítit se u toho dobře.“

Irena by nikdy nevěřila, že se někdy nechá dobrovolně prodat. Ale egyptští násoskové byli tajnůstkářstí, nastal čas zahrát si na Alibabu v roušce.
„Ani za půl velblouda? Vždyť není zas tak opálená.“ Překládal simultánně Hobbs.
„To že řekl?“ zasykla Irena.
„Hm,“ odtušil Hobbs. „Já s ním souhlasím. Velbloudi smrdí. A plivou. Co s nima?“
„Neprodávej mě pod cenou,“ napomenula hyenodlaka tlumeně.
„Pod cenou? Žádného velblouda nad tebou nevidím... ani jednoho,“ odtušil Jessie klidně a dál pokračoval ve vyjednávání.
Kdyby nepředstírala pokornou chodící zásobárnu kynosu, nejradši by ho kopla do kotníku, drzouna.
To byl taky nápad za milion, nechat smlouvat Jessieho…

Za dveřmi čekali dva Petrovi kamarádi.

"Vy? Co tu chcete? Půl roku ani slovo a teď? Kdy mi konečně řeknete jak zemřel můj bratr?"
"Kačko," řekl starší a zlomil se mu hlas, "Nesmíme, ani teď nesmíme nic říct."

Vždycky jí tak říkali, bráška i jeho kamarádi. Pro slzy najednou neviděla a zastavila ji až podlaha.

Slzavý závoj rozehnala malá černá ruka. Chlapec odvracel zjizvenou tvář a měl i v tom horku dlouhé rukávy. A fotky. Vypálená škola kdesi v Africe, děti ještě v obvazech a hrob.

Přišel poděkovat.

***

Katka si místo auta koupila skútr. Za desetinu. Měla jen takový nápad.

Ranní mlha se líně převalovala po polích a loukách. Bylo chladno. Hlídka si snažila zahřát prokřehlé ruce dechem, ale moc to nepomáhalo. Už několik hodin byly ze všech keřů a stromů slyšet spousty švitořících ptáků.
Ten nepřirozený hluk zprvu přicházel jen zvolna, takže trvalo, než upoutal pozornost hlídky. Muži mhouřili oči v marné snaze proniknout mlhavým oparem. Nebylo však vidět nic.
Hluk sílil. Připomínal vrčení motorů a skřípění…
„Tanky!“
Polsko se probudilo do další temné kapitoly své historie. Už před časem totiž jeden zhrzený člověk dostal nápad. O šest let později se ukázalo, že to byl více než šedesátimilionový nápad.

Až dlouho po závěrečné bitvě našla Minerva McGonnagallová sílu vytřídit Brumbálovu pozůstalost. S knihami jí pomohla slečna Grangerová, s magickými předměty Kratiknot, šaty věnovala mudlovské charitě (čímž významně ovlivnila módu bezdomovců nejbližšího města), už zbývala jen ložnice. Se smíšenými pocity vstoupila.
Na nočním stolku ležela kniha. "Taktika, strategie, boj. Milión miliónových nápadů, jak porazit všechny zlé čaroděje". Vida. Vždycky tak nějak tápala, jaká byla vlastně Albova strategie. Někdy si dokonce kacířsky myslela, že žádnou nemá. Trio moc sdílné nebylo. Teď se konečně dozví, jaká geniální taktika za jejich vítězstvím stála.
Pak jí však padl zrak na jméno autora.
Zlatoslav Lockhart.

Vicars Trynair, Maigwair, Duchairn and Clyntahn - otherwise known as the Group of Four - sat around the table in Duchairn's chambers, discussing all the usual matters necessary to run the Church of God Awaiting. It seemed that the Church's influence in Charis have been steadily weakening, even more so since the incident of Church's manipulation of the succession dispute over one of the aristocratic titles of the realm.
"Those charisian mark-pinchers and inovators are courting Shan-wei with their inventions," Vicar Clyntahn stressed most emphatically. "I say we build a joint, unstoppable fleet and take care of them once and for all..."

Na počátku vystřelil růži z papíru. Jedinou.
Odpověděla tak tedy ano.
Stála ho pak celý milion.

Tisíce slz.
Tisíce okamžiků prohry.
Tisíckrát zatnuté zuby. Bolest.
Tisíckrát dveře, těžce se zavírající.
Tisíckrát zavřené oči, zamrkání, žádný dotek.
Dvacet tisíc nechápavých pohledů.
Deset tisíc mrazivých jehliček mlčení.
Dvacet tisíc nevyslovených vět.
Nebo jediná věta, tisíckrát nevyslovená.

Sto tisíc úsměvů.
Sto tisíc pohlazení.
Sto tisíc okamžiků, kdy se cítil jako vítěz.
Pět set tisíc šťastných dešťových kapek.

Deset, možná dvacet tisíc šustivých maličkostí. Drobností.
Padesát lidí.
Pětadvacet perel.
Čtrnáct lilií.
Jedny šaty.
Dva kroužky.
Jedno ano.

Ta jediná mu za ten milion stála.

Tak si sedím ve škole a píšu na papír. Nadepíšu si číslo stránky - 20. Už dvacátý papír si říkám, že si ty zápisky fakt přepíšu do sešitu. Ale pořád se k tomu nemám. Chjo. Další předmět, další papír - tentokrát s číslem 13. Chemie, do té jediné si píšu, protože ze staré školy jsem popředu a tím pádem už zápisky mám a nemusím si psát tolik. Bavím se o tom s kamarádkou, že se mi nechce a ona na to, že píše na A4 a ty pak zakládá do složky a z toho se učí. Má jedinou složku. To je nápad!

„Staneš se její přítelkyní. Přesvědčíš ji, aby mi věřila. Aby se za mne provdala.“
„A co za to?“
„3000 liber, Sue.“

***

Nepřítomně mačkala v pěsti kozinkovou rukavičku. Ta už byla celá špinavá a potrhaná. Prudce s ní hodila o zeď. A znovu ji pevně přivinula k srdci.
Úžasný nápad, zdálo se. A všechno vycházelo podle plánu.
Vzpomněla si na chuť Maudiných rtů a zaškaredila se.
Tedy... téměř všechno.
Rukavička znovu proletěla studenou místností.

***

„Oh, Sue,“ zašeptala Maud. Pozorovala špinavou Lant Street z okna svého nového vězení.
Zdálo se to jako skvělý nápad.
„Oh, Sue… ani nevíš, jak moc toho lituji.“

Mladý Mortimer Granville zaujímá polohu mrtvého hada. Stejně tak se i tváří. Brní ho ruka. Poslední dobou pořád. Tedy, ne že by za tu práci nebyl vděčný. Upřímně, nebýt slovutného doktora Dalrympleyho, nejspíš by teď v nějakém špinavém špitále dál ztrácel nervy marným bojem o modernější metody. Někteří felčaři, myslí si rozmrzele, zůstanou do smrti jen u přikládání pijavic.
Vzdychne. Edmunda pijavice nezajímají. Nezajímá ho ani Morty. Hraje si totiž s generátorem. Je zbrusu nový a zaručeně silnější než ten předchozí. Jeho vynálezy pošlapou jedna báseň. Například elektrická prachovka, kterou Morty právě mimoděk zapnul.
A očividně se mu MOC líbí…

„Dneska bychom to měli pořádně roztočit!“ zavrávoral Peterson a před upadnutím ho zachránily jen Listerovy dredy, kterých se stihl chytit. Když se mu nedostalo žádné odezvy, jen nepřítomného „au“, usoudil, že nastala jeho chvíle. „Měl by sis pořídit tetování.“
„Co?“ zeptal se nepříliš chytře Lister.
„Jo, na to teď holky letí. Je to retro, víš? Na to jich sbalíš miliony. Milionový nápad, baby!“
„Co?“ nechápal Lister.
„K tobě, kamaráde, by se hodil delfín. Nebo orangutan. Po zuby ozbrojený křeček! A holub.“
„Co?“
„Anebo,“ pokračoval Peterson a po tváři se mu rozlil ďábelský úsměv, „by sis mohl nechat vytetovat portrét dutohlava!“

"Jacku, to ti nevyjde."

"Chceš se vsadit, Doktore?"

***

Enterprise byla krásná loď, ale Jacka více zajímal její první důstojník. Špičaté uši mu vždycky připadaly sexy.

Brzy vypátral, jaké jsou Spockovy zájmy. Zanedlouho si též uvědomil, že ho kapitán Kirk příliš nemusí. Možná to mělo co dočinění se skutečností, že dámské osazenstvo posádky začalo v Jackově blízkosti podezřele často omdlévat.

Jack si ale slíbil svést Vulkánce a nehodlal se svého milionového nápadu vzdát.

Proto se jednoho večera zjevil před Spockovou kajutou:

"Nechtěl byste si zahrát šachy?"

Po delším (a vůbec ne pátravém) pohledu Spock přikývl.

Jack se usmál a vešel dovnitř.