S láskou T. (10)

Probudíme se do sluncem zalitého lesa, mech pod rukama hladí, světlo zlehka líbá tváře, potok šumí. Široko daleko je jenom les, žádný hluk civilizace, žádný signál.
Otočím se na Tebe. Je to vzácný pohled, vidět, jak se ještě rozespalý protahuješ ve spacáku. Chtěla bych Tě tak vídat každý den.
„Kdyby to na tom táboře nebylo úplně jasné, tak tu taky jsem, kdyby sis někdy o něčem potřebovala promluvit,“ řekneš a zní to skoro jako nabídka - teď je čas, teď můžeš pojmenovat všechno, co cítíš.
Málem to řeknu. Málem Tě chytnu za ruku.
Ale zarazím se.
Jsme přece jenom kamarádi, ne?