20. Píseň života

Ráno ji vzbudil Maeryf, Strážce krvepěvec. Musela na té římse s výhledem na údolí usnout, protože byla celá promrzlá a rozlámaná a chvíli jí trvalo, než rozlepila oči. Maeryf netrpělivě podupával nohou a jen co vstala, štěkl na ni, aby ho následovala. Patřil k mladším Strážcům, i když měl vlasy a vousy jako mléko a hrb. I přesto měla Lycva co dělat, aby mu stačila. Klopýtala za ním, přikrývku stále kolem ramen, mnula si oči. Teprve po chvíli si uvědomila, že prochází chodbou plnou nástěnných maleb. Taková se v celém Zimovišti nacházela jen jedna.
„My jdeme k Prameni?“
„Konečně ses probrala?“ zavrčel Maeryf.
„Proč?“
„Kdybych ti to chtěl říct, řekl jsem ti to už když jsem tě budil.“
Prošli zatáčkou a před nimi se otevřela jeskyně, kterou téměř celou vyplňovalo jezírko. Voda tu vyvěrala z nitra skály a byla stejně teplá jako lidská náruč. Nad hladinou se vznášel mlhavý opar a stříbro-zlatě se třpytil ve světle ohně, který dal Strážcům své jméno a který by žádný Ai Ciligh nenechal vyhasnout.
Pramen života. Srdce Slienny, srdce Ai Ciligh. Posvátné obětní místo. Voda, do které vstupovali každý zimní slunovrat, aby jejich písně zněly s neumenšenou silou.
Maeryf si gestem vyžádal Lycvinu přikrývku, rozložil ji na zemi, posadil se a Lycvě naznačil, že se má posadit proti němu. Teprve když to udělala, začal:
„Lycvo, máš ráda svoji rodinu?“
„Samozřejmě!“
„A svoji širší rodinu, svůj kmen?“
„Na to se ani nemusíš ptát.“
„Kam až bys pro ně byla ochotná zajít? Riskovala bys život?“
Ztěžka polkla. „Proč se ptáš?“
Maeryf se odmlčel a zahleděl se na jezírko.
„I když ten tvůj válečník možná není tak špatný jako jiní ollienští, nemůže mluvit za Ai Ciligh, to může jen jeden z nás. Až sem pošle svého zástupce, požádáme ho, aby jednoho z nás vzal ke dvoru, aby král slyšel naše požadavky z našich úst. A včera jsme se shodli, že to budeš ty.“
Lycva zalapala po dechu. Ona? Proč ze všech členů kmene zrovna ona?
Musela to říct nahlas, protože Maeryf pokračoval: „Strážci jsou živoucí pamětí kmene, nesmí se vystavit zbytečnému nebezpečí. Nehledě na to, že jen málo z nás by takovou cestu zvládlo.“
„Některá Pramáti…“ hlesla.
„Pramáti? Opustit rodinu?“ odtáhl se Maeryf pohoršeně. „To nemyslíš vážně! Ne, ty budeš nejlepší. Ten válečník tě už zná a dluží ti život, tebe přijme spíš než někoho jiného.“
„Ale copak já umím vyjednávat?“
„Dovedeš si představit, co by se stalo, kdyby se ollienský král dozvěděl o tomhle místě? O Nolině oběti?“ mávl Maeryf rukou kolem sebe v gestu, které zahrnovalo celou jeskyni. „Celé šílenství války by začalo nanovo. Možná nám tvrdil, že chce mír, ale kdo by odolal moci, která se tu skrývá? Musíš ho přesvědčit, že se s naší písní už rodíme a není žádná možnost, jak by ji mohl získat pro sebe.“
„Ale…“
Zvedl ruku, aby ji umlčel.
„Teď mě dobře poslouchej, protože tohle je důležité a jestli o tom jen cekneš, tak celý kmen propadne záhubě. Ale vypadáš, že nejsi tak pitomá, jako většina mladých, a jak jsem říkal, nikoho lepšího nemáme. Vybrali jsme tě mimo jiné právě proto, že jsi krvepěvkyně. Slyšela jsi o písni života a smrti?“
„Myslela jsem, že je to jen pověst,“ zamračila se.
„Není, i když ji kromě Strážce krvepěvce zná jen málokdo. Není těžká, jen jedna sloka, jednoduchý nápěv. Když ji zazpíváš srdci, které se právě zastavilo, začne znovu tlouct. Nezabere to vždycky, někdy je tělo příliš poškozené a srdce příliš unavené, ale někdy tak můžeš duši přivést zpět, než stačí vykročit na Věčnou cestu. Když ji ale zazpíváš srdci, které ještě bije…“
„Zastavíš ho,“ dokončila, protože tak to říkaly babské povídačky.
„Správně. Naučím tě píseň života a smrti. Máme tři dny, to by mělo být víc než dost, můžeme cvičit na kozách nebo slepicích.“
„Ale proč?“
„Protože jestli krále nepřesvědčíš, budeme potřebovat, aby se ollienští dohadovali mezi sebou a na nás zapomněli. Jestli ho nepřesvědčíš, budeš se ho muset zbavit.“