21. Ptačí třešně

Obrázek uživatele Lomeril
Povídka: 
Úvodní poznámka: 

|< Začátek
<< Předchozí

And who is she, dangling on my knee,
The core that is my apple or the cruel banshee.
Flogging Molly – Guns of Jericho

Kapitola: 

Arzhel utekl.
Ta věta Fanredovi poslední tři dny rezonovala v lebce jako neklidný pták, který vletěl do místnosti, hledá cestu ven a bije křídly do vzduchu i do stěn. Kněz zmizel hned první noc v kleci a Fanred nepochyboval, že mu někdo z tábora pomohl. Jenže důkazy neměl, a tak mohl jen doufat, že Arzhel někam zaleze a nenapáchá další škody. Kromě toho, nemohl si vojáky znepřátelit ještě víc, potřeboval jejich pomoc. Malá skupinka ho měla doprovodit do Anlonny.
Vybral si je sám, ty, které znal, a pak ty nejmladší – možná neměli zkušenosti, ale také neměli ještě hluboce zakořeněnou věrnost starých vlků jako Juluen. Doufal, že to bude stačit, a přál si, aby si s sebou mohl vzít Laiva.
Ráno třetího dne od osvobození zajatců bylo jako malované, sluníčko svítilo, na obloze jen pár mráčků jako zatoulaní beránci, a mírný větřík nesl vzduchem vůni vlhké jarní půdy. Fanred se po cestě k vozu zastavil a nadechl. Nejpozději zítra opustí Červené údolí a vzduch bude vonět jinak. Na tomhle místě se málem přišel o život, zažil svou první prohru, zajali ho nepřátelé, ale možná právě proto se s ním cítil propojený. Nebo to bylo proto, že kdysi vyměnil svoji svobodu za životy Lycviny rodiny? Oběť je pouto, říkali v Deabartu, a jakkoliv mu bývalý král Ollienu celou myšlenku oběti znechutil, tak na tom něco bylo.
Vylezl na vůz, dal znamení a celá skupinka se dala do pohybu. Drásalo ho, že nemůže do sedla, ale věděl, že i cesta na voze pro něj bude dost náročná. I když měl k dispozici podušky a přikrývky, zatím si nelehnul. Před cestou domů ho totiž čekal ještě jeden úkol.
Zástupci Ai Ciligh měli čekat v háji u potoka. Byla to neutrální půda, ale hlavně ho nemohli minout – porost tam tvořily ptačí třešně, teď na jaře obsypané bělostnými květy. Když mezi ně vstupoval, přistihl se, že tají dech, jako kdyby vstupoval na posvátné místo.
Přímo ve středu háje ležel velký balvan a na něm seděla kněžka.
Byla to Lycva a přece ne. Vypadala stejně, ale v jejích očích zahlédl stín, jaký tam před třemi dny nebyl. Mohlo ji tak trápit zajetí jejích soukmenovců? A proč vlastně ne? Muselo to pro ni vypadat, jako by válka vůbec neskončila.
Zafoukal vítr a k zemi se snesl deštík okvětních lístků. Zvedla hlavu a překvapeně se usmála a najednou kněžka zmizela a místo ní tam seděla chytrá veselá liška.
Vstala a udělala dva kroky směrem k němu. Bílé plátky, napadané v jejích vlasech, mu připomněly říční perly na koruně ollienské královny.
„Přišla ses rozloučit?“ zeptal se.
„Právě naopak. Ai Ciligh mě vyslali jakou svou zástupkyni pro jednání. Pojď si sednout,“ ukázala na balvan.
Poslechl ji, delší stání mu pořád dělalo potíže. Pak poklepal rukou na místo vedle sebe. Zaváhala, než se k němu připojila. Nedotýkali se, ale zdálo se mu, že cítí teplo jejího těla.
„Tak mluv,“ vyzval jí, „jaké požadavky mám přednést králi?“
„Žádné. Shodli jsme se… Strážci se shodli, že je třeba, aby někdo z nás jednal s králem napřímo. Protože ani oni, ani žádná Pramáti nemohou opustit kmen, vybrali mě.“ Zhluboka se nadechla. „Chci mluvit přímo s králem. Dokážeš to zařídit?“
Fanred si vzpomněl na chlapce, kterého před lety znal a který se cítil doma více mezi básníky než na cvičišti. Jak se mu korunní princ často smál – a Fanred se přidával – a tvrdil, že je dobře, že Briwal není dědicem trůnu. Na potlačované slzy v Briwalových očích, když tvrdošíjně znovu zvedal meč, hubené tělíčko ztracené za příliš velkým štítem.
A přece to byl starší princ, kdo ležel v rodinné hrobce, a mladší, přehlížený Briwal vlastní rukou zabil svého otce, posadil se na trůn a na hlavním anlonnském náměstí pověsil Supy, před kterými se tři království třásla strachy. Pověsti tvrdily, že Rozetínačovu stoličku podkopl osobně.
Před deseti, patnácti lety by Briwal udělal cokoliv, o co by Fanred požádal. Ale dnes?
„Nebude to pro tebe bezpečné. Moji lidé v tobě uvidí sliennskou čarodejnici, což je pro ně jen o málo lepší než divoká šelma. A až se Talzid dozví, že jsi ho oklamala, bude se chtít pomstít. Jsi si jistá, že to chceš podstoupit?“
Usmála se, ale její oči zůstaly smutné, bukové listí před deštěm. „Copak tebe by něco takového zastavilo? Strážci ohniště mě poslali na tuhle cestu a já ji projdu až do konce.“ Zarazila se, jako by řekla víc než chtěla. Po chvilce ticha dodala: „Se mnou si nedělej starosti. Potřebuji jen mluvit s králem.“
Položil ruku na její, kde se opírala o kámen. „Jestli si to přeješ, tak se to stane. Můžeš vyrazit hned?“
Přikývla. „Mám s sebou ještě dva ze svého kmene, jsme připravení.“
„V tom případě nebudeme ztrácet čas,“ vstal a kousnul se do rtu, jak ho znovu zabolela rána. Okamžitě stála vedle něj, ruku položenou na jeho boku.
„Zazpívám ti…“
V tu chvíli si uvědomil, že jeho muži jsou pořád na dohled a teď sahají po zbraních. Gestem je uklidnil a opatrně odtáhl její dlaň.
„Myslím, že se odteď budu muset obejít bez tvojí pomoci.“
Sledovala jeho pohled a trochu si povzdechla. „Nechceš, aby tě viděli se sliennskou čarodějnicí?“
„Nepochopili by to. A já si nemůžu dovolit ztratit ani kousíček jejich důvěry, už tak jí mám málo.“
Odstoupila od něj a zavolala na někoho přes rameno. Ze stromů se vynořili její dva společníci, sotva odrostlý mladíček a starší žena, zavazadla na zádech, a třetí, zřejmě Lycvino, nesl mladík v ruce.
Cesta čekala.

Závěrečná poznámka: 

Komentáře

Obrázek uživatele Killman

To asi bude zajímavá cesta

-A A +A