23. kapitola

Zatímco v minulém roce se vezli na vlně zamilovanosti a světské i církevní události šly poněkud mimo ně, letos se Vánoce ukázaly být kamenem úrazu.
Nedokázali se shodnout na ničem. Kdy a jak slavit, co jíst, (od)kdy se postit, kam jít, na kdy koho pozvat… Jelizaveta trvala na striktním dodržování ruských tradic, Felix se snažil o svátky ryze české. Nakonec ovšem, pod vlivem neutuchajícího proudu manželčiných slov, souhlasil s přesunutím většiny oslav na šestého ledna. Ostatně ve Španělsku, odkud jeho rodina pocházela, se nadílka konala právě tehdy.
Výsledkem této rovnice o třech národnostních neznámých bylo zdobení stromku, držení půstu (Felixem) a slavnostní večeře dvacátého čtvrtého prosince (protože ve všem své ženě opravdu ustupovat nehodlal) a nadílka, držení půstu (Jelizavetou) a návštěva večerní bohoslužby v chrámu svatého Mikuláše na Staroměstském náměstí šestého ledna. V oba dny podávala Jelizaveta jako hlavní chod vareniky, pročež si Felixe u večerního šálku čaje (čínského!) udobřovala turrónem a medovými perníčky. Organizování rodinných setkání i sedánků s přáteli raději vzdali a nechali se pouze zvát.
Dvacátého ledna ráno se Felix zhroutil do křesla, podal si hrnek bílé kávy a v duchu poděkoval všem svatým, že jsou svátky šťastně za nimi. U oběda Jelizaveta začala hovořit o Velikonocích.